Rodinné konstelace
Hypnoterapie, Kineziologie
Focusing
Hlubinná terapie
Bachovy esence
Meditace
Prožitkové semináře

Jana A. Blažková

Bratří Čapků 652/26
400 01 Ústí nad Labem

nebo

Drtinova 19
Praha Smíchov

Centrum vzdělaní a terapie KA- Epigen centrum

Mobil: 604 775 719
Telefon: 475 604 245
E-mail: blazkovaj@volny.cz

 

 

Najdete nás na Facebooku

Traumaterapie

Trauma, to je naše vnitřní těsná kazajka, která vznikla v okamžiku, kdy devastující dramatická situace zmrzla v čase a těle. Naše rozvíjející se bytí a prožívání v tom momentě ustrnulo. Trauma škrtí naše pokusy pohnout se v životě dopředu, odloučilo nás od pocitu vlastního já, od prociťování kontaktu s našimi milovanými, od přírody a od Boha. Je-li člověk přemožen vzniklou nebezpečnou situací, doslova zamrzne ve strachu.

Trauma a možnosti léčby

„Léčení traumatu" je název pro práci, která velmi přirozenou jemnou cestou přibližuje lidskou bytost k rozřešení posttraumatických stresujících reakcí uvízlých v organismu. Vznikala postupně, s porozuměním společných prvků reakcí lidí a zvířat. „Léčení traumatu" má jak vědecký - etologický, lékařský - tak i psychologický základ vycházející z poznání a prozkoumání našeho mozku a především instinktivního mozku a jeho chování a tomu jaké jsou seberegulativní projevy organismu.

Traumatické zážitky způsobují disociativní poruchy osobnosti. Psyché traumatizované osoby se rozštěpí. Začnou existovat různé stavy Já, množství částečných identit, paralelní osobnostní stavy různého stáří, charakteru, pohlaví. Toto štěpení pak způsobuje obtíže v životě. Pomoci zde může terapie umožňující zvědomění nevědomých rozštěpení osobnosti, při které se může dobře uplatnit metoda rodinných konstelací. Budeme-li disociaci považovat za obranný mechanizmus, aktivující se v mezních situacích, potom percepční kompo­nenta disociace bude chránit před bolestí (analgezie), afek­tivní komponenta disociace bude ochranou před negativní­mi emocemi a kognitivní komponenta disociace (amnézie) bude bránit před vzpomínkami na traumatickou událost.

 

Některé události, které považujeme za běžné, mohou působit jako trauma. Lékařské zákroky, které považujeme za normální, mohou způsobit trauma. Zvláště u malých dětí jsou následky chirurgických zákroků, dlouhodobé nehybnosti stále velmi podceňovány. Tělo na buněčné úrovni vnímá, že utrpělo vážný zásah, který ho může přivést až do smrtelného nebezpečí. Racionálně můžeme operaci věřit, ale naše tělo nevěří. Pokud jde o trauma, vnímání instinktivního systému je zásadní. Tento biologický fakt je primárním důvodem, proč chirurgické zákroky produkují posttraumatické reakce ( Levine, 2002). Nejčastějšími událostmi, které způsobují traumatické reakce u dětí jsou: určité lékařské zákroky, anestézie, dlouhodobá nehybnost, hospitalizace v nemocnici, zákroky na hlavě ( mandle, uši, zuby, nos), choroby doprovázené vysokou horečkou, náhodné otravy, nitroděložní a porodní trauma. Brzké a špatně načasované odkrytí tabuizované informace ( adopce, sexuální identita jednoho z rodičů, vydírání, zneužití), ztráta rodiče nebo blízké osoby, úmrtí zvířete, nehody, sexuální a emoční zneužívání, týrání a zanedbávání. Dlouhodobé opuštění jednoho z rodičů, trestný čin rodiče, rozdělení sourozenců, časté stěhování. Přítomnost při násilném činu, únos, přepadení, vyslechnutí příběhu o násilí, sledování násilnických nebo brutálních scén v TV.

V průběhu vývoje osobnosti se vytváří adaptační mechanismy. Osobnost se vyvíjí a informace jsou čerpány od rodičů pečovatelů a okolí. Vytváří se schopnost mít prostor pro různé události. Proces zrání osobnosti je proces obalování duše egem( A.Pesso) Ego se vyvíjí, abychom rozlišili co jsem Já a co nejsem Já, umožňuje nám být si vědom své existence, energie, kterou máme uvnitř i navenek. Zdravé ego je v kontinuu s duší a esencí ( více v sekci Esence -Lataif)

Významné pro reakci transformaci traumatické události je, jak je osobnost silná a zralá, neboť při krizi může dojít k fragmentaci a rozpadu osobnosti. Pokud se základní obal osobnosti nevytvořil zhruba do čtyř let, může dojít k poruchám osobnosti, psychickým a somatickým problémům. Z praxe vyplývá, že u děti, které jsou dlouhodobě traumatizovány, se objevují takové reakce, které jsou diagnostikovány jako poruchy učení a zhoršování školního výkonu, psychické poruchy, poruchy řeči, afektů, různé formy závislostí, které přesahují do dospělosti a mohou se zvýraznit v období dospívání.

 

Můžeme rozeznat 5 základních potřeb pro zdravý vývoj jedince:

1) každý člověk očekává, že ve světě najde své místo - že bude mít dost prostoru v mateřském lůně, po narození v náruči rodičů, dětské postýlce, ve svém pokoji, mezi blízkými .... že jimi bude radostně vítán v celé své individualitě takový, jaký je . S touto potřebou úzce souvisí v pozdějším dospělém životě schopnost cítit se doma, přesvědčení, že tu "jsem správně" a nejsem "mimo".

2´) každý člověk očekává od světa ochranu. Nejprve jej před škodlivými vlivy ochrání mateřská děloha, po narození rodičovská náruč a záštita. Získává-li člověk včas zkušenost, že je chráněn, pro jeho další život to znamená pocit bezpečí a schopnost žít aktivně, bez přehnaného pocitu ohrožení.

3) Člověk očekává péči a výživu. Míní se tím nejen jídlo a něžnost v doslovné podobě, ale i dostatek podnětů, kontaktů, vztahů. V pozdějším věku se k této potřebě řadí i informace, vzdělání , zájmy. Kdo je v tomto smyslu "dobře živen" má pocit plnosti, naplnění, nasycení.. Netrpí přehnanými pocity prázdnoty.

4) Člověk očekává, že bude podporován - zcela konkrétně i symbolicky. Podpora znamená konkrétně třeba být nesen, nebo moci se opřít , abych nespadl. Kdo je podporován, necítí se být na věci sám. Být podporován znamená rovněž být povzbuzován. Žít s pocitem podpory znamená snad něco jako "žít s větrem v zádech". Lidé, kteří mají z dětství bohatou zkušenost s dostatkem podpory, si jí dokáží v dospělém životě dobře zajistit. Mají energii, elán a necítí se slabí, bezmocně vydaní na pospas okolnostem.

5. Konečně, člověk instinktivně touží být "limitován". Být limitován znamená něco v tom smyslu jako být definován, to jest vědět, kdo jsem a kdo nejsem, odkud kam sahá můj vliv a kde začíná vliv druhých. Mít dobře zažitý limit znamená trochu paradoxně být schopen jít do věcí naplno, moci se do nich opřít beze strachu, že tím způsobím nějakou újmu sobě či druhým. Dobrý zážitek limitu mi mohou poskytnout rodiče, kteří mne zvládnou. Rodiče, kteří mají upřímnou radost z dětské živosti, rozpustilosti, z dětského zkoušení síly a experimentů, zároveň jsou ale v jednání a výchově pevní a nepovolují.

Toto je výčet základních potřeb podle A.Pessa. Tyto potřeby plní v prvopočátku děloha: je v ni místo, ochrana, výživa, podpora (plod z ní nemůže vypadnout), je v ní i limit (je pružná, ale i pevná). Po narození je plnění potřeb na rodičích - nejprve zcela konkrétně, to jest dotykem a kontaktem, později symbolicky, to jest verbálně i neverbálně (např. mimikou). Jak dítě vrůstá do společnosti, nachází své místo, ochranu, výživu, podporu a limit v širším než pouze v rodinném okruhu. Když vše proběhne dobře, člověk má v dospělosti natolik rozvinutý smysl pro uvedené potřeby, že sám umí úspěšně vyhledávat okolnosti, v nichž se cítí "doma" a rychle se zabydluje. Cítí se bezpečně a dobře detekuje ohrožení, umí vyhledat to, co jej naplňuje, vytvořit si okruh lidí, kteří jej podporují a zná taktéž své meze. Má též smysl pro plnění potřeb svých dětí i i lidí v okolí.

Naše instinktivní očekávání jsou ideální (máme v sobě vrozený, ideální obraz toho, co bychom rádi), avšak svět, do kterého přicházíme, je ten běžný, jak jej známe. Naše potřeby jsou tedy vždy do jisté míry frustrovány. Otázkou je však míra frustrace. Ona instinktivní, ideální očekávání sama o sobě nevedou k tomu, abychom v souladu s nimi uměli žít v běžném životě. Abychom to dokázali, potřebujeme konkrétní životní zkušenost s konkrétními lidmi, kteří nám musí být v určitý čas k dispozici. Naše paměť vytváří úplný záznam této naší životní zkušenosti. Tento záznam, nebo chcete-li mapa, předurčuje, co budeme prožívat vzhledem k různým okolnostem. Tak například, očekáváme-li bytostně vřelé přijetí a dostane-li se nám místo toho chladné odmítnutí, neseme si tuto zkušenost v sobě. Je -li taková zkušenost převažující, pak je pravděpodobné, že v přítomnosti a budoucnosti budeme mít sklon jednak vystavovat se odmítnutím, jednak chápat jako odmítnutí i situace, kdy tomu tak není. Člověk má přirozený sklon opakovat to, co zažil. Pesso tomu říká "opakování staré mapy" čili vnitřní vracení se k negativní zkušenosti.

 

Jaké mohou být symptomy traumatu

• Komplikované usínání a neschopnost hluboce usnout a spát. Přerušovaný spánek, náhlé probouzení, bušení srdce, přecitlivělost.
• Stavy úzkosti a smutku
• Častá podrážděnost nebo přehnané výbuchy zlosti a hněvu.
• Neschopnost koncentrovat se na jednu věc.
• Nadměrná bdělost a pozornost.
• Přehnaná lekavost se a bázlivost.
• Hyper mluvení, závislosti na práci, na lidech, na činnostech.
• Zvýšená únavnost.
• Ztráta pocitu sebe sama.
• Paralyzující hrůza.
• Chvění těla, zimomřivost nebo horkost v extrémních podobách.
• Blokace a ztuhnutí v těle.

Můžeme rozlišit traumata:

• traumata během vlastního života
• prenatální a porodní traumata
• systemická traumata (přejaté nevědomě z rodinného systému)
• bodová traumata (jednotlivé krátké události) - přepadení, úrazy, náhlé ztráty blízkých, svědectví násilných činů, narkózy, ztráty vědomí
• dlouhodobá traumata - těžké úseky života, dětství, trvalé násilí a bolest,
• vývojová traumata - traumata z nenasycení v jednotlivých vývojových etapách, nezpracovaná archetypální témata
• separační traumata - traumata spojená s nedokončenými či probíhajícími separačními procesy
• esenciální traumata - odpojení od našich zdrojových esencí vedoucí ke ztrátě vědomí KDO JSEM JÁ

A traumata z přerušeného sblížení, traumata ze ztráty blízké osoby, traumata oddělení od matky, traumata násilný činů (prožitých či svědčených), traumata popřených kořenů, válečná traumata .....

Trauma  v nervovém systému

Charakteristické pro trauma je velmi silný omračující, životu nebezpečný a děsivý zážitek přesahující naše tělo, ohrožující závažně integritu těla i duše, narušující coping mechanismy. Cítíme se zcela bezmocní, beznadějní, nestojíme na vlastních nohách, necítíme půdu pod nohama. Traumatická událost je ohrožení našich blízkých, dětí, obydlí, jsme účastníci při nehodě, zabití, fyzického násilí, přepadení, okradení. Tento stručný popis nemůže zobrazit odraz a hloubku traumatu v lidské zkušenosti. Zranitelnost vůči traumatu je u každého jiná, záleží na věku a průběhu traumatu. Malé děti reagují na traumatickou událost jinak, než starší děti nebo dospělí. Zvýšeně senzitivní a zranitelné jsou zvláště malé děti. Léčba traumatu spočívá v rozpoznání a léčení symptomů, protože traumatické symptomy jsou často výsledkem primitivních reakcí a jsou těžko rozpoznatelné (Levine, 2002).

Lidé reagují podobně jako zvířata a hlavní funkcí našeho mozku je přežít. U traumatické události reagujeme instinktivně, významně se na reakcích podílí nejstarší (reptilní) struktura mozku, mozkový kmen (mozek plazů, který je základem funkcí k přežití a instinktivních reakcí). Naše reakce jsou složitější, než u zvířat. Limbický systém (mozek savců, kde se odehrávají emocionální a sociální reakce) získává impulsy z mozku plazů a je přemostěním k racionálnímu mozku. K traumatizování dojde, když neokortex (racionální mozek, vývojově poslední vzniklá část mozku) zruší některé instinktivní obranné reakce - útok, útěk nebo zamrznutí. U lidí je trauma výsledkem vyvolaného cyklu, který nebyl dokončený mezi mozkovým kmenem, limbickým systémem a neokortextem. Bez prociťování významu a spojení se svým instinkty, emocemi nemůžeme prožívat spojení se zemí, blízkými ani pocit, že k nim patříme. Vlivem traumatu není nervový systém poškozený, ale je v nevyváženém zamrzlém stavu. Při léčebné transformaci, musíme naše tři mozky integrovat k celistvosti a k přirozenému prožívání vitality, která umožňuje naplňovat evoluční vývoj a smysl života. Ukončení přerušeného procesu je prevence chronicity posttraumatické reakce.

Někteří lidé jsou vůči traumatickým událostem zranitelnější, nemají vytvořeny adaptivní reakce nebo se ani nemohou zařadit do spektra obranných strategií. Léčení traumatu ošetřuje následky z událostí které jsme svým tělem pocítili, prožili jako velmi ohrožující nebo velmi vyčerpávající, šokující atd. jak krátkodobě, momentálně nebo dlouhodobě. Tyto následky se nazývají posttraumatický stres, který je vázán na mentální vzpomínku dané minulé situace. Posttraumatický stres je uložený v nervovém systému člověka a dále se ukládá ve vazivu a tím se postupně tělo stává ztuhlé.Nedokončený a neuvolněný posttraumatický stres utvoří z těla chronicky staženou krabičku. Posttraumatický stres může být také prožíván jako úzkost nebo stísněnost. Uzavřenost v těle a bytí ,.trauma léčení využívá své znalosti přirozených sebe regulativních schopností lidského těla a využívá je k podpoře klienta v jeho znovu uvolnění se v jeho těle a životě. Léčba traumatu je založena na hypotéze, že každá taková událost má svoji fyziologickou komponentu a po každém takovém zážitku dojde k narušení excitační/inhibiční rovnováhy.

Trauma a duševní štěpení

Na duševních rovinách následkem traumatu dochází k tzv. „ štěpení". Z duševní struktury, která byla před traumatickým zážitkem integrovaná ( pokud doposud neměla žádný traumatický zážitek), se stane struktura rozštěpená. Nakolik je to možné, udržuje se jedna část duše co nejdál od traumatické události- zdravá část. Jiná část duše v sobě uchovává traumatické zkušenosti - traumatizovaná část. jako doplněk k traumatizované části pak vznikne, která se zabývá překonáváním traumatické zkušenosti- část přežívající. Vzniknou tedy tři části duše, které jsou disociativními procesy aktivně udržovány v oddělení a vyvíjejí se každá zvlášť.

Obrázek nám toto rozštěpení názorně ukazuje. Hlavním cílem tohoto rozštěpení je oddělit traumatizovanou část od vědomého vnímání, cítění a myšlení a jednání, pokud možno udržovat ji v odstupu. To je základním cílem přežití. Oddělení traumatizovaná část nemá přístup k vědomým a nevědomým procesům, kdykoli se projevuje traumatizované já. Zdravé já musí dát prostor k přežití, kdykoli se to jeví nezbytné, aby se nedostalo do další traumatické situace. Duševní struktura jako taková se rozštěpila, zatímco část, která nese v sobě traumatickou vzpomínku se odštěpila.Rozštěpení duševní struktury člověka po traumatickém zážitku se může dostavit velice rychle. Záleží na druhu a tíži traumatu. Může trvat celé týdny, měsíce léta, než já přežití převezme ve vědomí vládu nad traumatizovaným já. Teprve potom je možný nový pravidelný všední život po traumatu.

Různá traumata nebo opakovaná traumata vedou k vyššímu počtu rozštěpení. Každým traumatem se duše štěpí.

Komplexní pohled na vývojové trauma

Vývojové trauma ovlivňuje vývoj dětské osobnosti komplexně, zejména je ovlivněna schopnost seberegulace v důsledku raného vztahového traumatu stejným způsobem jako u traumatického šoku.Traumatický šok a vývojové trauma oslabují schopnost regulovat zdravě emoce ( popřípadě mají narušenou schopnost cítit) a narušují autonomní funkce. Nahlížení na lidský vývoj z pohledu vývojového a vztahového traumatu nám poskytuje pět základních vzorců narušené fyziologické regulace a s tím související narušení identity. Abychom dokázali rozumět širokému spektru symptomů, je vývojové trauma rozděleno do pěti základních skupin.

Popis je velmi stručný, dané téma vydá na několik knih, stejně tak je velmi stručný popis symptomů. Každý zde uvedený typ traumatizovaného jedince, nevykazuje všechny symptomy, níže uvedené.

 

Vývojové trauma z nenaplněné potřeby spojení s druhými a sebou samými

( prenatální období až 6 měsíců věku) – ztráta zvídavosti, sebevyjádření a zdravé agrese,pocity ,, stydím se, že existuji, mém pocit, že druhé obtěžuji, mám pocit, že nikam nezapadám“ nedostatek vřelosti emocionality, pociťují stud, pokud něco potřebují od druhých, Z jejich komunikace bývá cítit intelektuální či duchovní nadřazenost, v emočně vypjatých situacích se stahují do sebe, zřídkakdy si uvědomují, že nejsou v kontaktu s tělem, bojí se jak samoty, tak nadměrného zahlcení druhými ve vztazích, cítí se jako vystrašené dítě, mají přehnaný strach ze smrti a nemocí, bojí se vlastních vnitřních impulsů, zejména svého hněvu, touží po naplnění vnitřní prázdnoty a současně se tohoto naplnění bojí, mají potřebu kontrolovat sebe sama, druhé a své prostředí, blízkost s druhými je pro ně těžko snesitelná, vždy chtějí znát příčinu a neustále si kladou otázku proč, často se obávají skupin a davu, jsou intelektuálně a transcendentně zaměření, v důsledku velmi raného a hlubokého narušení regulace nervové soustavy často trpí migrénami, ADHD/ADD, kolikami, disociací, zažívacími potížemi, astmatem, alergiemi, skoliózou, úzkostí a panickými záchvaty, na pohled mají málo energie, ale je celkově velmi intenzivně aktivována nervová soustava, zejména dominace zadního nervu vagu, která se pojí s nadměrnou aktivací sympatického nervového systému.

 

Vývojové trauma z nenaplněné potřeby péče

( 6 měsíců až 1,5 roku) ztráta zvídavosti, sebevyjádření a zdravé agrese, pocit ,, strádám, mé potřeby nejsou naplněny- dožaduji se naplnění svých potřeb od druhých, cítím se nenaplněný, cítím vnitřní prázdnotu, mám pocit, že si nezasloužím nic dobrého“

problém udržet si nadšení, problém dokončovat úkoly, touha aby byly jejich potřeby naplněny, aniž by je museli vyjadřovat, skrytým způsobem jsou na druhých závislí, rádi si povídají, když se jim dostává pozornosti, je to pro ně totéž, jako by se jim dostávalo lásky, mívají pocit prázdnoty v oblasti břicha, neusilují o to co chtějí, protože na to nemají dostatek energie, neumí dostatečně vyjádřit svůj hněv, mají sklon být spíše podráždění, než naštvaní, vztah k objektu jejich lásky je zaměřen na ně samotné: ,, Miluji tě… Pečuji o tebe.. musíš mě milovat“ podporují druhé v tom, aby na nich byli závislí, Obecně nízká hladina energie, zvýšenou hladinu si dokáží udržet jen krátce, pokud mají naději na naplnění svých potřeb, Mívají mělký dech a problémy se hluboce nadechnout. Mají tendence se hroutit pokud jsou vystavení intenzivním pocitům.

 

Vývojové trauma z nenaplněné potřeby důvěry

( 2-4 roky) ztráta zvídavosti, sebevyjádření a zdravé agrese, pocity malosti a nepatrnosti, bezmoci, pocity, že je využívám a zrazován druhými, pocity slabosti, neschopnosti a bezmoci, strach ze selhání, pocity prázdnoty v důsledku toho, že vždy hrají nějakou roli, přesouvají vinu- vždy obviňují okolí, přehnané mínění o sobě, nereálný sebeobraz, vždy potřebují mít navrch, být nejlepší a vítězit, popírají realitu tělesných zkušeností a pocitů, trpí úzkostí pokud se nemohou vyhnout nepříjemné realitě, nebo jí popřít, jestliže se jejich idealizovaný sebeobran rozpadne, mohou se začít chovat sebedestruktivně, sklony k užívání drog, alkoholu a dalšímu rizikovému chování. Mívají nepřirozeně vypnutý hrudník.Promítají si do druhých autoritu, jsou přesvědčeni,že druzí je chtějí využít, pletou si svou neochotu postavit se za sebe s flexibilitou a přizpůsobivostí, trpí intenzivním strachem ze zesměšnění, pasivně agresivní chování, nejsou v kontaktu se sebou, s vlastní zdravou agresivitou. Trpí nespecifikovanými pocity viny.

 

Vývojové trauma z nenaplněné potřeby autonomie

( 2-4 roky) ztráta nezávislosti autonomie, pocity zlosti, odmítání autorit, mívá radost ze zklamání druhých, což mnohdy skrývá za přehnaně milé chování, ambivalence (rozpolcenost) , bývají ohromeni vnitřními protikladnými impulsy, často si stěžují, že uvízli na mrtvém bodě, snaží se potěšit druhé a poté bývají se cítí zahořklí a naštvaní, mají strach ze spontánního projevu, vnitřně mají velký vztek jsou nevraživí a negativističtí, Bojí se, že ztratí svou nezávislost, když naváží s někým bližší vztah.

Vysoká hladina energie, která je však spoutána (pocit sevření ve svěráku), v důsledku četných vnitřních tlaků, které se vyskytují v jejich životě, mají sklony k psychosomatickým problémům, např. potíže se zády a krkem, žaludeční vředy, záněty tlustého střeva, vysoký krevní tlak, skřípnuté nervy, atd.

 

Vývojové trauma z nenaplněné potřeby lásky a sexuality

( 4-6 let) ztráta schopnosti propojovat zdravě lásku a sexualitu, pocity zranění a ukřivděnosti, pocity, že jsou odmítáni, pocity tělesné nedostatečnosti, pocit, že si nezaslouží lásku a že je nikdo nemá rád, bývají kritičtí, mívají vysoké nároky na sebe i na durhé, neustále se zaměřují na své zdokonalování, jsou přitahováni ke cvičení, posolování, plastickým operacím a chtějí, aby jejich pevné tělo bylo ještě pevnější, pletou si obdiv s láskou, je pro ně těžké cítit spojení mezi srdcem a sexualitou, mají sklon se sexuálně odpojovat, pokud otevřou své srdce, je pro ně obtížné udržet dlouhodobější vztahy, mají sklon ve svém sexuálním životě přehrávat své vnitřní konflikty, anebo jsou upjatí, moralističtí a škrobení, bohorovné, povýšenecké chování, posuzují druhé a chovají se pyšně, nutkavém rigidní, černobílé myšlení, zaměřují se spíše na konání, než na cítění a bytí, svalový krunýř okolo srdce, mívají vysokou hladinu energie, kterou vynakládají na nějakou pohybovou činnost, převládající aktivace sympatického nervového systému

 

Shrnutí symptomů vyskytujících se při vývojovém traumatu a traumatickém šoku:

Deficity v attachementu (vazba, přimknutí) a bondingu (zakl. emocional semknutí)

Vliv na neurologický vývoj mozku

Disociativní poruchy

Deficity v kognitivních funkcích

Rizikové projevy v chování

Problematické sebepojetí (vytváření nepravdivého x pravdivého self)

Vliv na změnu hodnot a postojů

 

Symptomy emocionálního traumatu:

Fyzické

Poruchy spánku, příjmu potravy, sexuální problémy (poruchy erekce, předčasné ejakulace, závislost na sexualitě)

dysfunkce, nízká energie, chronická nevysvětlitelná bolest...

Emocionální Úzkost, deprese, spontánní pláč, zoufalství, beznaděj, paniky, bázlivost, compulsivně obsedantní chování, ztráta kontroly, dráždivost, hněv, emocionální otupělost, uzavřenost.

Kognitivní úbytek paměti-speciálně o traumatu, těžkosti v rozhodování, nízká schopnost soustředění, roztržitost, ADHD symptomy. Trauma prožité v dětství může člověka poznamenat na celý život. Na seznam postižení, která kvůli němu mohou vzniknout v dospělosti, můžeme podle nové studie vedle depresí a úzkostných poruch zapsat také chronický únavový syndrom - stav, který se vyznačuje totální vyčerpaností a ztrátou veškeré chuti do života.

 

Proces růstu bude úplný teprve ve chvíli, kdy si klienti uvědomí, jak vstřebali původní selhání svého okolí do svého těla, identity a chování a jak toto selhání sami nadále posilovali. Když rozvineme svou osobní autoritu a začneme mít pocit, že sami o sebe pečujeme a sami o sobě rozhodujeme. Sebezáchovné strategie, které byly rozvinuty v dětství a posloužily přežití, blokují plné prožívání života v dospělosti. Terapie vývojového traumatu trvá v průměru 20 měsíců, pokud klient navštěvuje terapii dvakrát v týdnu. Je zapotřebí trpělivosti, jak ze strany terapeutů tak klientů. Traumata psychická se často léčí hůře než traumata tělesná, přičemž traumata získaná v ranném dětství mohou zpravidla ovlivňovat celý život jedince, proto je zapotřebí trpělivosti a vytrvalosti.

Více o porodním traumatu:

Míra, do jaké je bytost schopna rozvinout svůj životní potenciál, závisí na mnoha faktorech. Ty nejdůležitější tvoří období roku před početím děťátka, prenatální vývoj, porod, chvíle a dny bezprostředně po narození a první roky života.

Pokud je toto období správně uchopeno, má dítě přirozeně otevřenou cestu žít svůj plný potenciál a naplňovat smysl svého života, pro který se narodilo. Takové dítko se neptá otázkami: „ Proč jsem tady?“ „Co je moje úloha v životě?“ „Kdo jsem?“ To dítě je v plném kontaktu s vědomím toho, kdo je, proč se narodilo a jaká je jeho úloha v životě. Ví to, protože v tomto velice křehkém a delikátním období s ním bylo zacházeno vědomě. Bylo respektováno a podporováno všechno, co mu prospívá a eliminováno to, co škodí.

Schopnost rozeznat, co škodí dětem, planetě, milovaným a co je naopak podporuje, začíná u vnímavosti, kterou má každý jedinec sám k sobě. Tato schopnost vnímat se, podporovat se v tom dobrém, neškodit si závisí na tom, jak bylo s daným člověkem zacházeno v období početí, prenatálního vývoje, porodu a několik let poté, kdy se odehrává ta nejdůležitější část života. Je to období, kdy vzniká v mozku dítěte:

Limbický otisk

Je to „naprogramování“, které určuje naše základní nastavení a směřování ve všech oblastech života – životní práce, vztahy, partnerství, intimita, sex… Pokud se podmínky v průběhu už vzpomínaných delikátních pár let vytvoří příznivě pro náš všestranný vývoj, bezpečí a láskyplné vedení, máme pak možnost v životě naplnit veškerý svůj potenciál.

Máme rozvinutou schopnost žít skutečně naplňující partnerské a rodinné vztahy, kde se o věcech mluví, a jsme akceptováni takoví, jací skutečně jsme, a rovněž takto akceptujeme ostatní lidi v rodině i mimo ni…

Žijeme své poslání a děláme svou životní práci s radostí, láskou a v plné hojnosti na všech úrovních. Jednoduše řečeno, vytváříme si život, který nám prospívá, baví nás a naplňuje. Máme schopnost se vypořádávat s překážkami, výzvami a konáním jiných lidí. Pevné zdraví a radost ze sebe, to všechno je přirozená základna našeho života, od které se odrážíme v každodenním životě. To jasné vědomí, že tady, na této planetě, mám své požehnané a nezastupitelné místo. Takto tomu bohužel a zároveň velice logicky u drtivé většiny populace na celém světě není.

Postupy, které jsou považovány za běžné v raném citlivém období života, totiž devastují přirozenou úroveň napojení duše dítěte na svůj zdroj. Ono to nemusí být na první pohled vidět, dítě se zdá být v rámci základních životních a motorických funkcí v pořádku. Důsledky toho, co se děje na úrovni zápisu v mozku, není vidět za krátkou dobu. Je to běh na dlouhou trať a dopady se ukazují až za delší čas, kdy se následky už nespojují s událostmi zažitými v tomto období. Tak vznikají například jemná či větší traumata oddělenosti, která pak ovlivňují v dospělosti naši odvahu a chuť žít své sny a být druhým blízko

. V životě se potkáváme se situacemi, které jsou pak pro nás náročné, emocionální stabilita je rozkolísaná, sebevědomí pokulhává, jistota taky a tělo tento rozhozený stav zrcadlí různými zdravotními neduhy…

Všechny tyto zkušenosti patří do části naší psychiky, kterou nazýváme vnitřní dítě.

Kdo je vnitřní dítě – je to část našeho já, která se v důsledku traumat z dětství oddělila od naší vědomé části psychiky. A to znamená, že si většinu času jeho existenci a působení nejsme schopni uvědomit.

Projev uzdraveného dítěte:

- cítíme a prožíváme radost z jednoduchých věcí
- jsme otevření ve vztazích a snadno je navazujeme
- jsme hraví, dychtiví, vřelí, veselí, komunikativní
- naše energie narůstá
- žijeme a bavíme se naplno
- zakoušíme nové věci s důvěrou
- cítíme se v bezpečí, šťastný a zdravý
- zajímáme se o vše kolem nás – neustále tvoříme něco nového – zajímavého
- vymýšlíme krásné věci, věříme lidem a životu
- plánujeme, cítíme vitalitu, pozitivní energii
- naše fyzické tělo je ve výborné kondici
- záříme štěstím – jsme se sebou spokojeni
- bereme situace – události – život – tak jak přichází – vše řešíme

 

Komu může terapie pomoci:

Lidem, kteří prožili nebo byly svědky tragické události, šokující situace, krize, ztráta životních jistot, ztráta partnera, ztráta blízkého člověka, fyzický šok, emoční šok, ztráta domácího mazlíčka, porodní trauma, odloučení do rodičů v dětství, dlouhodobé přetěžování ve sportu,porodní trauma- limbický otist, školní trauma ve vztahu k autoritě, oběti šikany a přímého násilí, znásilnění a sexuální zneužití, oběti dlouhodobého psychického týrání a teroru, oběti nutkavé rodičovské lásky a zájmu, lidé s tendencemi k závislostem v osobních vztazích, závislostem na alkoholu,hazardu atd., oběti rasismu, lidem trpícími velkými pocity viny, lidem s fyzickými obtížemi jako jsou náhlé zvýšení srdečního rytmu, chvění rukou a nohou, studené nohy a ruce, vnitřní třes, pocity zimy a zimomřivosti, vnitřní a celo tělesný neklid, nutkavé pocity agresivity a záchvaty zlosti a hněvu, bezmocný pláč a nekonečný nekončící smutek, těm kteří cítí nutkavou zlost, citovou uzavřenost, emocionální vyčerpání, permanentní stres, extrémní strach a celo tělesné stažení fobie z lidí a společnosti, následky napadení zvířetem, poruchy pohybového aparátu v návaznosti na prožitou tragickou či zatěžkávající situaci, emocionální odloučení v brzkém dětství, neschopnost prožívat život, cítit se součástí, pocit jsem mimo,bázlivost při navazování osobních vztahů, přehnaná stydlivost, pocit odloučenosti od těla, od země, společnosti, celkový pocit izolace, ztuhlé a komplikované dýchání.

 

Autor: Jana A. Blažková

Literatura : Laurence Keller, Aline LaPierre Uzdravení vývojového traumatu - Fontána , Levine Peter A., Frederick Ann Probouzení tygra – léčení traumatu - Matreia, Levine Peter A; Klineová, Maggie Prevence traumatu u dětí - Matreia

 

Tento text může být kopírován v nezkrácené podobě pouze s uvedením www.blazkova.net jako zdroje

 

Kalendář akcí

Všechny akce ...

webdesign Liberec: jezek-web.com