Rodinné konstelace
Hypnoterapie, Kineziologie
Focusing
Hlubinná terapie
Bachovy esence
Meditace
Prožitkové semináře

Jana A. Blažková

Bratří Čapků 652/26
400 01 Ústí nad Labem

nebo

Drtinova 19
Praha Smíchov

Centrum vzdělaní a terapie KA- Epigen centrum

Mobil: 604 775 719
Telefon: 475 604 245
E-mail: blazkovaj@volny.cz

 

 

Najdete nás na Facebooku

Aktuality

Kdo chceš ke světlu, poznej svůj stín

 

,, Dokud nezvědomíte nevědomé, bude to řídit Váš život a budete to nazývat osudem."

C.G.Jung

Stínové Já- tímto symbolickým pojmem obohatil kdysi analytickou psychologii Carl Gustav Jung. Stín zahrnuje všechny odvrácené, temné nebo i jen odmítané či nežité stránky, které jedinec (a stejně tak i společnost) sice má, ale z nějakého důvodu se jimi nechce zabývat. Patří sem vše nepřijímané, nežádoucí a netolerované, co je ukryto v nevědomí, i všechno to, čehož blízkost sice tušíme, ale pro nepohodlí či bolestivost konfrontace tomu raději uhýbáme, vytěsňujeme to, lidově řečeno to zametáme pod koberec.

Obvykle jde o uzamčené duševní skladiště všeho, co nám zamlžovali a zamlčovali naši rodiče a nejbližší okolí, následně kultura, v níž jsme vyrůstali, a co jsme nakonec odmítli i my sami. Své místo tu však nalézají i pozitivní kvality, to když se naučíme - nejčastěji na základě předchozí špatné zkušenosti - držet vší silou pod zámkem třeba i svou spontaneitu, zvídavost, odvahu, kreativitu nebo další velmi výraznou stínovou oblast: sexualitu. I proto k tématu stínu přistupujeme často tak ambivalentně. Zavíráme před ním oči a odmítáme ho, a zároveň nás fascinuje a přitahuje.

Tajemství a síla stínu tkví v tom, že i kdybychom se snažili sebevíc, nakonec mu neunikneme. Žije totiž svým životem. Vlastnosti, schopnosti, pocity, potřeby, fantazie i skutky, které z nějakého důvodu nepřijímáme a neuplatňujeme, dříve či později "promluví". Otázkou zůstává: Kdy a jak? Ale také: Kdo z koho - integrujeme my svůj stín, nebo dříve on převálcuje nás? Možností má celou řadu.

Na cestě k osvobození

V přijetí a poznávání stínu spočívá podstata psychosomatického uzdravování stejně jako úspěšného psychoterapeutického procesu. A také většiny známých duchovních cest. Společným jmenovatelem je, že nám pranic nepomůže, budeme-li se při jakémkoliv snažení svého hojení a sebepoznávání zabývat druhými. Nebo budeme-li hledat příčinu svého neklidu, nespokojenosti či neštěstí mimo sebe. Za výtkami vůči okolí stojí náš vlastní stín, a věční naříkači a stěžovatelé dosáhnou pouze toho, že se jim přitíží. Ostatní se jim navíc často začnou vyhýbat, a oni nakonec nesnesou už ani sebe samé.

Prvním krokem k integraci stínu proto bývá přijmout realitu i s její odmítanou tváří. Druhým pak rozpoznání našich obranných projekcí a všech našich zaručených "pravd", které nás uvrhly do soukromého světa vyhovujícího jen našemu nemocnému vědomí a našemu egu (sobectví). Třetím krokem je přijetí odpovědnosti za vlastní konání a prožívání. Čtvrtým přijetí skutečnosti, že to jediné, co můžeme na tomto světě bezprostředně změnit, jsme my sami. Pokusíme-li se o to, naše dosavadní snahy o vnější řešení problémů se začínají přesouvat do našeho nitra. Zahlédneme trám ve vlastním oku, a třísky v očích bližních už nás tolik neruší. Pozvolna přichází úleva. Stín se prosvětluje.

Ruku v ruce s tím jde obvykle vyrovnávání aktivity pravé a levé mozkové hemisféry. Najednou nám nestačí jen běžný strohý analyticky, logicky a hmotně nazíraný rozumový úhel pohledu. Učíme se prodlévat v nových představách a imaginacích. Začínáme číhat na význam vlastních snů. Prožíváme intuici. Objevujeme kouzlo meditace či modlitby. Slábne naše potřeba hodnotit a posuzovat. Slova duše či duch přestávají být neznámými pojmy.

Existují i kolektivní stínové projekce (např. židé v nacistickém Německu) na skupinu lidí, které většinový kolektiv používá jako obětní beránky, aby smyl svůj pocit viny a vykoupil si čisté svědomí. Tím, že svůj stín promítneme na někoho jiného, se zbavujeme pocitu viny. My jsme přece dobří - to ten druhý je ten zlý. Najednou máme pocit úlevy, protože konečně víme, kdo nebo co je zdrojem veškerého zla. "To on - to oni." Svůj stín nevidíme, protože leží na opačné straně, než na kterou se díváme v nevědomí.
Ve snech je stín ztělesňován osobou stejného pohlaví (alter ego). "Může vyvolávat závist, protože je obdařena kvalitami, které chybí v dominantním jáském obraze."
Stín si obvykle projektujeme na své nejbližší okolí, na rodinné příslušníky, partnery, přátele, učitele a kolegy v práci. Lidé, na něž si projektujeme svůj stín, v nás budí mnohdy nenávist, odpor a znechucení; nejradši bychom se jich zbavili, necítíme se v jejich přítomnosti dobře, rádi je očerňujeme, pomlouváme a zostuzujeme.

 

Každý má svůj vlastní Hádes

Rozhodneme-li se vkročit do říše svého stínu, máme před sebou právě jen tu svoji neopakovatelnou cestu. Každá taková znamená velké dobrodružství. Nezbývá než vzít na ramena vlastní kříž a přes překážky vyjít vstříc setkání se sebou samým.

Postupně se přitom - vedle zákona polarity - seznamujeme i s dalšími pozapomenutými zákony života, zejména se zákonem přitažlivosti a zákonem rezonance. Stáváme se takříkajíc magnetem pro všechny vnější analogie svých vnitřních nevyřešených problémů. Poznáváme, že smysl našeho pozemského snažení směřuje k narovnání mezery mezi naším osobním světlem a stínem a že tahle cesta k jednotě a úplnosti rozhodně nebude bezbolestná.

Svůj stín potkáváme především v našich odpůrcích či nepřátelích (snad proto je máme milovat?). V drobných i zásadních nepřízních života, v nemocech a úrazech, v životních karambolech a veletočích. Velmi intenzivně jej cítíme také v nejbližších vztazích svého života, v partnerství, rodičovství… Dokud je co napravovat, ocitáme se v situacích, které nám zapomenuté či vytěsňované součásti naší existence zrcadlí. Své osobní vnitřní problémy a výzvy dostáváme na jevišti vnějšího světa naservírované jako na podnose.

Dr. Dahlke to ve své knize Princip stínu popisuje následovně: "Cítím-li se na příklad obklopen arogantními lidmi, musím být sám arogantní, aniž bych si to dostatečně uvědomoval. Kdyby tomu tak nebylo, nemohli by ve mně arogantní lidé nic vyvolávat, ani by se nekoncentrovali v mém okolí. Když mě rozčiluje hloupost a neustále se s ní potkávám, musí mi chybět přístup k té části mé osobnosti, jež zůstala hloupá. Na druhou stranu to však může být i projev polarity, přeháním-li to ve svém životě s intelektuálností. To, zda se nás nějaká tématika týká, neomylně odhalují naše emoční reakce. Když něco hýbe našimi pocity, rozčílí nás či rozruší, prozrazuje to, že nás to emočně zasáhlo. Téměř určitě se pak jedná o naši vlastní problematiku, promítanou navenek. Také dokud máme potřebu dělat opak nějaké věci nebo jsme hrdí na to, že ho děláme, nejsme ještě dané tematiky prosti. Vidíme to třeba na příkladu lidí, kteří zdůrazňují, že v žádném případě nejsou jako jejich rodiče. Naší skutečné nezávislosti na nějakém tématu svědčí, jsme-li schopni se na ně podívat bez emocí a svobodně zvážit jeho různé stránky."

Jak poznáme, že svá stínová témata začínáme integrovat?

Největší dramata se nedějí na divadle, ale v našich srdcích. To když se vydáme na cestu za svým stínem. Čím více ho v sobě ukrýváme, tím víc korektivních zkušeností nás čeká. A naopak, jakmile nějaké své stínové téma zpracujeme, z našeho života postupně mizí.

Chceme-li dospět ke skutečné svobodě, nezbývá nám než převzít odpovědnost a přizpůsobit se platným principům bytí. Carl Gustav Jung to ukryl do rovnice: já + stín = Bytostné Já. Aby mohlo dojít k tolik žádoucí individuaci a seberealizaci, nezbývá nám než naši vědomou, světlou stránku s onou naší temnou a nevědomou propojit. A ať už do zmíněného osobního podsvětí vstoupíme dobrovolně (na příklad vyhledáme psychoterapii nebo se vydáme na cestu duchovního poznávání) nebo nedobrovolně (čelíme úderům osudu v podobě různě intenzivních problémů), zůstává naším úkolem zkoušet vnímat odvrácené stránky vlastní duše bez hodnocení (nesuďme, ať nejsme souzeni), a to nejen prostřednictvím rozumu (pravá moudrost zůstává skryta očím).

Podaří-li se nám tohle úsilí naplnit, začínáme chápat, že štěstí a vyrovnanost nepřichází, když dostáváme to, co chceme. Přiblíží se, když začneme chtít to, co máme. Tak dojdeme i k poznání, že skutečnost je jen relativní pojem. Tu, ve které žijeme, si totiž především vytváříme sami, způsobem svého myšlení.

Chceme-li se stát moudrou a celistvou bytostí (nebo společností), nakonec nám nezbývá, než se se svým stínem konfrontovat tváří v tvář. Pokud se o to poctivě pokusíme, přestane nás děsit, a naopak se může stát něčím vzácným, co nás nečekaně a nesmírně obohatí.

Jak poznat vlastnosti svého stínu?

Jednoduše: napište si seznam několika lidí ve vašem okolí, které vám vadí, které nemáte rádi, které nemusíte, cítíte k nim negativní emoce, jsou vám nepříjemní. Ke každému napište několik vlastností, které vám na něm vadí nejvíc. Všechny tyto vlastnosti, hlavně ty, co se opakují, jsou součástí vašeho stínu.

Cvičení

Stoupněte si, před zrcadlo a říkejte nahlas vlastnosti, které jste si napsali, ale v první osobě: "Já jsem..." podlý, zlý, malicherný, krutý, nemám rád zvířátka atd. Na čím větší odpor narazíte, abyste nahlas o sobě tuto větu řekli, tím víc se blížíte k jádru stínového komplexu.

Jak poznáme, že je stín relativně asimilován vědomím?

Teoreticky by neměl existovat v našem okolí člověk, na kterém nám něco vadí, který nás irituje nebo k němu cítíme odpor, ale ani člověk, jehož nekriticky adorujeme. Princip stínu totiž říká: co nám vadí na ostatních, to nám vadí na nás samých. Čím jsme kritičtější k sobě, tím jsme kritičtější k ostatním. Když něco vědomě ukrývám, tak o tom alespoň vím a mohu se na to vědomě nastavit aspoň s tím, že jednou se s tím třeba budu konfrontovat. Pokud své stínové téma ale vůbec neznám, jsem bezmocně vystaven tomu, že se ve vážném případě prodere na povrch v "nevyřešené" formě choroby, nehody, katastrofy a podobně. Předtím, než se choroba projeví, existují vždy jisté příznaky: třeba přibývající hektika, naše zbrklost, neustálé zvyšování rychlosti žití až po burn-out, vyhoření. A také se dostavuje pocit ztráty smyslu života a neschopnost prožívat každý okamžik tedy a teď. Tohle všechno jsou na příklad předchůdci a proroci mnoha infarktů. Nebo ten, kdo se obává smrti, ten, kdo všechno, co se smrtí souvisí, vytlačuje do stínu, končívá nakonec v depresi, která ho obvykle přepadne a náhlými myšlenkami na jeho vlastní sebevraždu mu dá možnost se otázkou vlastní smrti konečně zabývat. Rovněž poruchy spánku, pro depresi tak typické, k tomu poskytují dostatek času. Neschopnost jednání a celkový útlum, které jsou s hlubokou depresí spojeny, naštěstí obvykle brání tomu, aby člověk na sebe skutečně vztáhl ruku. A tak vězí v dokonalé pasti. Proto mívá deprese i velký ozdravný potenciál - člověk dostává mimořádnou příležitost téma svého stínu zpracovat. Což nám vlastně ukazuje, jak geniální choroba to v konečném důsledku je. Podobným způsobem nás všechny symptomy nemocí vracejí k nám samotným, pokud jsme k nim pozorní a zabýváme se jimi.

 

Hall, A. James: Jungiánský výklad snů

Rüdiger Dahlie: Princip stínu

 

Tento text může být kopírován pouze v nezkrácené podobě pouze s uvedením www.blazkova.net jako zdroje

---

Kalendář akcí

Všechny akce ...

webdesign Liberec: jezek-web.com