Rodinné konstelace
Hypnoterapie, Kineziologie
Focusing
Hlubinná terapie
Bachovy esence
Meditace
Prožitkové semináře

Jana A. Blažková

Bratří Čapků 652/26
400 01 Ústí nad Labem

nebo

Drtinova 19
Praha Smíchov

Centrum vzdělaní a terapie KA- Epigen centrum

Mobil: 604 775 719
Telefon: 475 604 245
E-mail: blazkovaj@volny.cz

 

 

Najdete nás na Facebooku

Aktuality

Pár slov úvodem

Jediným způsobem, jak změnit budoucnost k lepšímu, je změnit sebe v pozitivním smyslu. Pokusem o změnu druhých lidí dosáhneme pouze větší rozporuplnosti a negace sebe samého.

„Když si nejsme vědomi našich vnitřních problémů, jeví se nám zvenčí jako osud.“ Carl Jung

Má práce vychází z konceptu celistvosti duše, ducha a těla, z konceptu skutečného bytí, od nějž se oddělujeme prožitými traumaty, prožíváním v egu, nevědomě prožívanými  vzorci a nezpracovanou bolestí. (Různé systémy pojmenovávají toto oddělení různě, ale princip zůstává stejný: naše osobnost čili ego není ve skutečnosti naší podstatou.)

Uvnitř každého z nás je zdravé pravé Já, Já jsem přítomnost, Átman, Boží jiskra, Transpersonální já, které čeká na to, až se ho znovu dotkneme a uvědomíme si jeho stálou přítomnost. V pravém Já se nacházejí kvality lásky, klidu, tvořivosti, radosti a celistvosti. Cílem mé práce a cílem všech seminářů je léčení těch částí, které jsou ještě v bolesti, traumatech a karmických zápletkách, propojit je se skutečným Já a být znovu ve spojení s esencí bytí. Každý jsme jedinečnou bytostí a máme jedinečné kvality. Bohužel se od nich nevědomě oddělujeme. Pojďme se stručně podívat na to, jak k oddělení od prožívání radosti a harmonie dochází.

Za hranicí vědomého světa se nachází živý psychický svět, který se domáhá uvědomění. Neprojevená psyché, kterou Jung kdysi technicky pojmenoval nevědomím, je sice neprojevená, ale to neznamená, že nepromlouvá. Musí se tedy nějak projevovat. A skutečně to dělá v bohaté symptomatologii.

Projevující se nevědomou psyché ve formě tělesných pocitů, smyslových vjemů, emocí, myšlenek, představ, snů, obrazů a fantazií lze číst přímo na těle a v nitru vhledem či nepřímo - mimo sebe v projekci na osoby a situace vnějšího světa. A protože nejuchopitelnější objekt, kam se neprojevená psyché promítá, je lidské tělo, směruji ohnisko poznání ponejprv k uvědomění bohaté fyzické symptomatologie.

To, co nazýváme zrcadlením, je promítáním nevědomé stránky nás samých do druhých osob. To, co vnímáme jako vnější svět a situace, ve kterých se ocitáme, je zobrazování našich nevědomých představ navenek.

„Když nás něco rozzlobí až do nepříčetnosti, nepřipustíme si, že příčina našeho hněvu nemusí spočívat jen mimo nás, ve věci nebo osobě, která nás rozzlobila. A tak svěřujeme věcem moc, jež nás může přivést do stavu hněvu, případně způsobit poruchy spánku nebo trávení. Předmět, na nějž jsme narazili, pak bez váhání a zábran odsuzujeme a láteříme tedy na nevědomou část sebe samých, kterou jsme promítli do rozčilujícího objektu.“

Carl Gustav Jung Základní otázky analytické psychologie a psychoterapie v praxi

Tělo je první brána vhledu

Uvědomění si sama sebe na úrovni fyzických pocitů se mi jeví jako první a nezbytný krok. Jde mi o to oživit vnitřní prostor těla a vnímání vlivu nevědomí na autonomní funkce lidského těla. To lze uvědomělou praxí vhledu. Vhled umožňuje směrování stávajícího vědomí k pozorování těla, a tak skrze tělo objevuje jevy v nerozvinuté (symptomatologické) formě. Jakmile jevy osvítíme světlem vědomí, začnou se projevovat, symbolicky vnímáno – rozvíjet jako poupě na slunci.

To je příměr, který naprosto přesně vystihuje povahu věci. Člověk se učí nahlížet – tedy zároveň pozorovat, rozlišovat a prožívat – fyzické pocity, které se v přítomné chvíli odehrávají v jeho těle. Tak se postupně svým vědomím propracuje i k nahlížení na pocity a emoce, jež náleží k přímým netělesným projevům psyché. Tímto způsobem vědomě rozvíjí prožívání, tedy i funkci cítění.

Nahlížením do nitra může začít člověk poctivě budovat vědomí, ze kterého nahlíží (reflektuje) na to, co se v něm odehrává.

Pokud je vědomí prožívání dostatečně rozvinuté, může adept začít s prožitkovou sebeanalýzou, ne dříve. Protože jak jsem již uvedl: analýza není výsledkem uvažování, nýbrž vyplývá z bezprostředně prožitého rozlišení jevů. Nahlížením do nitra může začít člověk poctivě budovat vědomí, ze kterého nahlíží (reflektuje) na to, co se v něm odehrává. To je ve (velké) zkratce osvětlení onoho pomyslného čtení v knize vnitřního života.

„V každém z nás je ještě někdo, koho neznáme.“

Carl Gustav Jung

Každý z nás přichází na tento svět jako jedinečná lidská bytost. Kromě genetického základu, který rozhoduje o našem tělesném vzhledu se rodíme také s nedefinovanou, přesto zřetelnou kvalitou, která nás odlišuje od ostatních lidí. Nesouvisí se vzhledem ani chováním, je mnohem méně patrná. Také se rodíme se schopností vytvořit libovolné množství různých já.

Cílem každé terapie je účinně uvolnit a otevřít určitý svazující rámec navyklých postojů, ve kterém je člověk uzavřen. Díky němu je pak omezena jeho schopnost vyrovnat se s nároky současného života nebo s prožitky z minulosti. Na druhé straně návyků a postojů, které už každý člověk zná, stojí právě nevědomí. Nevědomí je vždy mnohem širší než cokoli naučeného, vědomého, zažitého a vždy přesahuje všechna myslitelná omezení. Sahá dokonce daleko za hranice představitelného. Je tím, kdo se stará o rozšíření a růst, nutné k léčení a vývoji.

 

„Nevědomí je příroda a příroda nikdy nelže.“

Carl Gustav Jung

Potíže se světem a se sebou samým mají příčinu v poruše vztahu k nevědomí. Nevědomí s námi neustále vede tvrdý, ale pravdivý dialog. Ten uzdravuje, pokud ho uneseme. Unést ho dokážeme, pokud mu rozumíme. A rozumět mu můžeme, jen pokud se do něj aktivně zapojíme. Osobní objevení a ustavení bytostného dialogu s nevědomím je lékem na tuto nemoc. Jung ho nazval transcendentní funkcí psýché. Každý z nás má uvnitř sebe spoustu tzv. vnitřních osob či částí, které mají svůj vlastní život, svou vlastní vůli, chápání vnějšího světa a mají mezi sebou různé vztahové relace a hierarchii. Obsahy těchto struktur jsou navzájem velmi často nekompatibilní, disharmonické a protikladné. Abychom porozuměli tomu, co nám někdo říká a co tím myslí, potřebujeme odhalit onu konkrétní vnitřní část, která takto promlouvá. Do kontaktu s ní se dostáváme prostřednictvím terapeutických technik.( např. Transformačni terapie využívající technik Voice dialogue , hypnotechnik a aktivní inaginace, Systemické konstelace)

 

Nejsilnější vnitřní osobou se už v dětství stane ta, která vytváří nejlepší ochranu před bolestí. Hlavní hlasy se pokoušejí vytvořit stabilní vnitřní systém, a tak všechno, co neodpovídá jejich hodnotám a cílům, odsuzují a potlačují. Když je rozpoznáme a přijmeme, vysvobodíme je z jejich nevědomé existence (jakoby ze zakletí), přestaneme se s nimi zcela ztotožňovat, a prostor dostanou i jiné (potlačené, nevědomé, maskované...) vnitřní hlasy. Vnitřní osoby přestanou řešit dávno minulé traumatizující události a tímto uvolní svoji energii pro přítomnost.

Tak postupně poznáváme a chápeme svoji psychiku a své chování a začneme směřovat od vnitřních (a tím i vnějších) konfliktů k harmonii a stabilitě, ne na základě ztotožnění, ale na základě integrace. Metoda vede k hluboké transformaci, díky které se v nás uvolní dosud zablokovaný potenciál.

„Člověk se přirozeně nemůže od dětství osvobodit, aniž by se jím podrobně nezabýval, jak již dlouho víme z Freudových výzkumů. Čistě intelektuálním věděním přitom nelze ničeho dosáhnout. Účinné je pouze rozpomenutí se, které je zároveň znovuprožitím. Mnohé zůstane nevyřešené díky rychlému plynutí let a přemáhajícímu proudu vjemů z právě odhalovaného světa. Od toho se člověk neosvobodil, nýbrž jenom vzdálil. Vrátí-li se tedy z pozdějších let zpátky k dětským vzpomínkám, nalezne tam ještě živé části vlastní osobnosti, které se ho pevně chytí, připojí se k němu a prosytí jej znovu pocitem dřívějších let. Tyto části jsou ale dosud ve stavu dětství, a proto silné a bezprostřední. Pouze jsou-li opět spojeny s dospělým vědomím, mohou pozbýt svůj infantilní apekt a mohou být upraveny. Vždy musí být nejprve prozkoumáno toto "osobní nevědomí", to znamená musí dojít k jeho uvědomění, jinak nelze otevřít vstup ke kolektivnímu nevědomí.“

 

 

Carl Gustav Jung Výbor z díla V. - Snové symboly individuačního procesu

Západní psychologie nemá žádný přesný obraz mysli, ale jeden z nejpoužitelnějších modelů vytvořil zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud. Tento model má tři úrovně.

1. úroveň - Vědomí sestává z toho, co v daném okamžiku zaměstnává naši mysl, ať jsou to myšlenky, představy, nebo city. Vědomí je v podstatě část mysli, jejímž prostřednictvím cítíme, že žijeme.

2. úroveň - Předvědomí je pojem užívaný pro všechny informace, které máme v paměti a které, ačkoli právě nezaměstnávají naši vědomou pozornost, si dokážeme libovolně vybavit. Vzpomeňte si například na svůj domov. Dokud jsem se o něm nezmínil, pravděpodobně jste na něj nepomysleli, ale v okamžiku vyslovení se ve vašem vědomí okamžitě vybavily různé myšlenky a vizuální představy s domovem spojené. Vynořily se z vašeho předvědomí.

3. úroveň - Nevědomí sestává z záhadných hlubin, které jsou pro vědomí zpravidla nedostupné bez použití vhodných technik (hypnózy, snů a především meditace). Jung rozděluje nevědomí na osobní nevědomí, které se skládá z toho, co souvisí s naším vlastním životem, a na kolektivní nevědomí, což jsou (zjednodušeně řečeno) zděděné predispozice společné nám všem - způsob myšlení a vnímání, společný celému lidskému rodu. Kolektivní nevědomí je zřejmě pramenem našeho společného snažení, našich citových i duchovních tužeb a také vzorů - archetypů - jak je Jung nazývá.

Archetypy jsou vzorem mocných univerzálních obsahů jako "matky", "otce", "hrdiny", "mudrce", "dobra" a tak dále - jinými slovy, prapůvodních symbolů, které měly význam vždy a pro všechny, jak dokládá jejich častý výskyt v pohádkách, mýtech, legendách a uměleckých výtvorech různých kultur. Jsou to symboly, které ovlivňují náš způsob chápání světa a náš vztah k němu.

Při meditaci se nám otevírá nejprve předvědomí - vír myšlenek a vzpomínek, které se okamžitě nahrnou do mysli, když se pokusíme nahlédnout do nitra. Pak, s prohlubující se meditací, se nám otevírá nevědomí. Nejprve se vynoří například dávno zapomenuté vzpomínky z osobního nevědomí a teprve později přijdou obecné symboly a archetypy z kolektivního nevědomí.

Kolektivní nevědomí je úroveň, na níž jako by se rozšířila naše mysl a připojila se ke sjednocujícím psychickým a duševním silám, které jsou vlastní lidskému rodu. Je možné, že mimosmyslové schopnosti, z nichž některé můžeme meditací posílit, vycházejí z naší schopnosti přímého kontaktu s myšlenkami a cítěním ostatních mužů a žen prostřednictvím kolektivního nevědomí.

Mnoho lidí si myslí, že mají své myšlení plně pod kontrolou. Ale mýlí se. Denně dělají mnoho nevědomých psychických i fyzických úkolů, aniž si to uvědomují," Dobrým příkladem je řízení auta, které se skládá z množství činností, jako je točení volantem, řazení rychlostí a podobně. Pokud bychom se jimi neustále zabývali na vědomé části, zřejmě bychom dříve nebo později havarovali. Řízení auta je do značné míry automatický proces, který má v rukou naše nevědomí.

 

Carl Jung a jeho koncept Stínu

Psycholog Carl Jung je známý svým formulováním konceptu Stínu. Pravděpodobně to však nebylo zcela přesné, protože lidské bytosti jsou osobnostmi.

Pojem si zapůjčil od Friedricha Nietzscheho. Oba velcí myslitelé varovali před mimořádnými nebezpečími nadměrného nevědomí.Hněv, sobectví, násilné tendence, touha po nekontrolovatelné moci a sexuální touhy, to vše jsou nežádoucí vlastnosti, které se smrákají nad společností a jsou skryté do takové míry, až se vyhnuly kontrole.

V krátkosti, máme idealizované „já“, a pak máme stínové já. Přesněji řečeno, jsme kombinací obou. Konfrontování a rozvíjení stínu má však své výhody.

Jung často odkazoval na tuto zanedbanou část nás samých jako na „Zlatý stín“.

Narážel tím na dary, které tato naše část může věnovat, pokud jsme dostatečně stateční na to, abychom se podívali, co jsme potlačovali – často během svého celého života (nebo několika životů).

„Stín“, jak napsal Jung v roce 1963, je:

„Ta skrytá, potlačována, z velké části podřízená a vinami naložená osobnost, jejíž definitivní následky/důsledky se dostanou zpět do sféry našich živočišných předků, a tak tvoří úplný historický aspekt nevědomí.“

Stín z pohledu Freuda

Freud byl orientován na patologii. Soustředil se na to, co s námi nebylo v pořádku a také na to, co nefunguje.Ale Jung byl orientovaný teleologicky – v tom smyslu, že se zaměřil na to, co u nás dobře funguje, nebo je v nás, jako celku, správní. A to zahrnuje nás spolu s našimi temnými stránkami a Stínovým Já. Psychologický Stín se nepříliš liší od stínu, který se vytváří, když se procházíme pod sluncem. Ve fyzické realitě, stín není ničím jiným než tmavou oblastí, kde je světlo blokováno neprostupným objektem.

Světlu není dovoleno plně svítit, a tak se vytvoří stín.

V nás samých, místa, kde jsme neměli sílu plně vyzařovat světlo, jsme rozvinuli egoistickou osobnost, snadno a účinně omezenou nebo zmírněnou jednoduše umožněním světlu, aby proudilo dovnitř. Takže osvícení nám umožňuje osvobodit se z okovů ega.V učeních Zen se dozvídáme, že ego je „mýtem“ Sebe – jinými slovy, jsou to části nás, které popíráme nebo zveličujeme, bez skutečného smyslu pro naše Vyšší Já.

Naše „Já“ je jednoduše vytvořeno naší myslí, zábleskem existence „Já“, které dává instrukce pro vlastní význam sebe.Je to ve skutečnosti ten příběh, který jsme si povídali pro sebe, sami sobě, jak děti, každou noc předtím, než jsme šli spát. A pak zase, když jsme se ráno probudili do nového dne.

„Toto vlastní ego, na kterém tkvíme, je zdrojem téměř všech našich problémů, protože jde o samo referenční vesmír, který je klamný ve svých předpokladech o skutečnosti.“ Jako takové, pojmenování a řešení Stínového Já pomáhá minimalizovat tento klamavý předpoklad skutečnosti a přibližuje nás k Pravdě a Svobodě. Je ironické, že o Stínové Já se staráme pouze tehdy, když se osvobodíme od jeho iluzí.

 

 

Stínové aspekty Já

Lidé obecně většinou dělají pravý opak:  "Vše nepříjemné odsunout jak jen to nejlépe jde, nebo to alespoň ignorovat". Vytěsňování nebo ignorování nepomáhá. Ba naopak, vytěsněné a ignorované se časem velmi intenzivně přihlásí formou psychických potíží, fyzických problémů, a jinými karamboly v životě, problémy v partnerském životě a jiných vztahových oblastech ( zaměstnání, přátelé) To, co pomáhá, je zájem a smíření. Se sebou samým. Pohled do sebe. Lidé v naší společnosti, jakmile se dostanou do nesnází, nebo musí řešit nějaké problémy, chtějí v první řadě spoléhat na rozum. To je samozřejmě v pořádku, objektivní logická úvaha pomáhá v orientaci, ale valná většina problémů bývá ukryta pod hranicí rozumu, v nevědomé psýché.

 

Lidé v mém životě

Veškeré stínové aspekty, které se pokouší dostat do vědomí z našeho nejhlubšího nitra a dostat se na světlo světa. se projevují v odpovídajících lidech a situacích. Podle zákona rezonance přitahujeme určité typy lidí, kteří nám prokazují pomoc v roli zrcadel, aniž by to byl jejich záměr, dokonce aniž by o tom věděli. Pokud jsme nějaké stínové téma skutečně integrovali, zmizí tito lidé z našeho života. Stanou se pro nás méně důležitými, nebo přestanou s chováním, které nás rušilo, nebo jsme my najednou schopni snadno se s nimi rozejít, resp. se jimi již nenecháme dále provokovat. Čím více stínu integrujeme, tím méně zrcadel potřebujeme, abychom si ho zvědomili a tím klidnějším a uvolněnějším se stane naše prostředí. Čím víc ho můžeme vědomě prožívat, tím víc nám to zrcadlí i lidé v našem okolí. Co naopak u druhých odsuzujeme, nemáme my sami ještě integrované. Všichni a všechno co se nám protiví, je naším stínem a čím více sami sebe přijmeme, tím úplnější budou ti, kdo vstoupí do našeho života a s nimiž se o život budeme dělit. Partnerské vztahy v dobrém i v tom zlém fungují právě skrze projekci, kdy na partnera někdy přenášíme ty součásti našeho stínu, které nechceme vidět, natož akceptovat. Také vztah k přátelům i nepřátelům je vždy partnerským vztahem. Když už jsme jednou někoho zařadili do nějakého šuplíku a překryli ho nějakou svou projekcí, máme sklon setrvat u ní. U přátel se tomu říká "efekt svatozáře". Mohou dělat co chtějí, naše pozitivní projekce na nich drží pevně. I nepřátelé mohou dělat co chtějí, ale ať už dělají cokoli, nikdy se nedostanou z tmavého kouta.

S touto problematikou souvisí i tzv. Persony, masky, které ukazují jen to, co vyhovuje našemu Já a skrývají vše, co patří do stínu. Jen občas proklouzne něco patřící do stínu a potom se stane tzv. Faux-pas, chybný krok. To jsou přeřeknutí, chybné úkony, přehmaty, klopýtnutí, přehlédnutí.....V životě si vytvoříme masky, resp. fasády, abychom nikoho neranili, abychom podle možnosti všechny uspokojili......, ale především abychom nekladli žádné nároky na naše vlastní Bytostné Já a tak vznikají různé diferencované masky měnící se podle potřeby. Svým způsobem asi každý z nás občas nějakou masku použijeme, ale měli bychom se snažit nenosit je trvale, stále se pokoušet být sami sebou, abychom neztratili svou pravou tvář. Většina tzv. úspěšných lidí má více masek, které šikovně střídají, ale odtud už je jenom krůček k podosobnostem a rozštěpeným osobnostem, známým z psychosyntézy. Člověk, který se celý život přizpůsoboval a snažil se být všem po vůli, je na konci psychicky vysílený.V různých životních fázích masky a stín nabývají také různé váhy.  V první polovině života většinou převládá Já a Persona se svými maskami a fasádami - jde o úspěch ve světě, tedy venku. Ve druhé polovině života, kdy je na řadě cesta zpátky k sobě, by se mělo dostat hlavní pozornosti stínu, protože v této fázi života jde o vnitřní rozvoj a seberealizaci.

Autor textu J.Blažková

 

Použitá literatura:

R. Dahlke - Princip stínu

 

Carl Gustav Jung - Základní otázky analytické psychologie a psychoterapie v praxi

Carl Gustav Jung Výbor z díla V. - Snové symboly individuačního procesu

Artho Whitteman - Architektura vnitřního světa člověka - Začínáme chápat sami sebe

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---

Kalendář akcí

Všechny akce ...

tvorba www stránek Liberec: jezek-web.com