Rodinné konstelace
Hypnoterapie, Kineziologie
Focusing
Hlubinná terapie
Bachovy esence
Meditace
Prožitkové semináře

Jana A. Blažková

Bratří Čapků 652/26
400 01 Ústí nad Labem

nebo

Drtinova 19
Praha Smíchov

Centrum vzdělaní a terapie KA- Epigen centrum

Mobil: 604 775 719
Telefon: 475 604 245
E-mail: blazkovaj@volny.cz

 

 

Najdete nás na Facebooku

Aktuality

Ego, mysl, emoce a emoční tělo

Hlas ve vaší hlavě si žije svým vlastním životem.Většina lidí je svému hlasu vydána na milost, jejich myšlenky je ovládají -jsou ovládáni svou myslí. A protože je mysl podmíněna minulos­tí, jsou nuceni znovu a znovu minulost opakovat. Na Východě se pro tento zákon používá slovo karma. Pokud se svou myslí ztotožňujete, tak si to samozřejmě vůbec neuvědomujete. Pokud jste si to už uvědomili, mysl už vás nikdy nebude zcela ovládat, protože k tomu je potřeba, abyste si ji pletli se svou identitou, s tím, kdo jste.

Lidstvo se za posledních několik tisíc let stalo myslí přímo posed­lé, takže lidé už vůbec nerozlišují mezi ovládající entitou a „svým já". A právě díky naprostému ztotožnění s myslí vzniklo falešné já-ego. Síla ega závisí na tom, do jaké míry se vy - vaše vědomí - zto­tožňuje s myslí a myšlenkami. Myšlení je přitom jen nepatrnou částí komplexnosti vědomí, nepatrnou  částí vaší celistvosti.

 

Míra ztotožnění s myslí je u každého člověka jiná. Někteří lide si od ní občas rádi odpočinou, třeba jen na chvíli, a klid, radost a ži­vost, jež v takových chvílích zažívají, činí jejich život smysluplným. Nebo mohou zažívat chvíle plné tvořivosti, lásky a sounáležitosti. Někteří jsou však v pasti ega chyceni trvale. Cítí se odcizení - sami sobě, ostatním, vlastně celému světu. Když se na ně pozorně zadí­váte, uvidíte, že mají tvář ztuhlou napětím nebo dokonce zamračený výraz a nepřítomně zírají před sebe. Většinu jejich pozornosti pohl­cuje myšlení, takže se na vás ani pozorně nedívají, ani vás pozorně neposlouchají. Nejsou přítomní v dané situaci, jejich pozornost ne­ustále odbíhá buď do budoucnosti nebo do minulosti. Ty však exis­tují pouze v jejich mysli, ve formě myšlenek. Nebo se s vámi poku­sí navázat kontakt pomocí nějaké role, v tom případě také nejsou sami sebou. Většina lidí neví, kdo jsou, a někteří o tom nemají ani ponětí. Odcizili se sami sobě do té míry, že téměř každý považuje jejich chování za přetvářku, kromě těch, co jsou na tom stejně jako oni - těch, co vůbec netuší, kdo jsou.

 

Být odcizený sám sobě znamená, že se v žádné situaci, na žád­ném místě, s žádným člověkem, dokonce ani sami se sebou necítí­te dobře. Stále něco „hledáte", ale nemůžete to najít. Někteří z vý­znamných spisovatelů dvacátého století, například Franz Kafka, Albert Camus, T. S. Eliot nebo James Joyce, považovali odcizení za základní rozpor lidské existence a podle toho, jak se jim ho po­dařilo mistrovsky popsat v jejich dílech, si ho v sobě museli bo­lestně uvědomovat. Nenabízejí však žádné řešení. Pouze názorně zrcadlí, jak obrovská je lidská tíseň a jak hluboké pocity zmaru. Abyste je mohli překonat, musíte šije nejdřív uvědomit.

 

JAK VZNIKAJÍ EMOCE

Kromě myšlení existuje ještě jedna dimenze ega: emoce. Ty jsou s myšlenkami úzce spojené. Není to ale tak, že by všechny myš­lenky i emoce byly podníceny egem. Změní se v egoické až tehdy, když se s nimi ztotožníte a ony vás ovládnou, jinými slovy, když se stanou „vaším já".

Vaše tělo, stejné jako tělo každé životní formy, má svou vlastní inteligenci. Tato inteligence reaguje na to, co říká vaše mysl, rea­guje na vaše myšlenky. Inteligence těla je ve spojení s univerzální inteligencí, je její neoddělitelnou součástí a jednou z jejích nesčet­ných manifestací. Díky ní drží atomy a molekuly každého orga­nismu pohromadě. Je to řídící princip všech orgánů v těle, pře­měny kyslíku a potravy na energii, tepu srdce a krevního oběhu, imunitního systému, jež chrání tělo před vetřelci, převodu vjemů do nervových impulsů a jejich přenosu do mozku, kde jsou dekó­dovány a přetvořeny do srozumitelných vnitřních obrazů vnější reality. Všechny tyto funkce a mnoho dalších je dokonale řízeno vnitřní inteligencí těla. Své tělo neřídíte vy, ale jeho vlastní inteli­gence, jež je také zodpovědná za jeho reakce na okolí.

 

To platí pro všechny životní formy. Všechny mají stejnou inte­ligenci, s jejíž pomocí se vyvinuly rostliny a z nich později kvě­tiny - květiny, které ráno rozvíjejí své okvětní plátky vstříc slu­nečním paprskům a večer je zase zavírají. Vše obsahuje stejnou inteligenci, což se projevuje jako Gaia, komplexní organismus planety Země.

Tato inteligence umožňuje instinktivní reakce organismu na ne­bezpečí a u zvířat vyvolává reakce podobné lidským emocím: strach, zlobu, radost nebo slast. Instinktivní reakce lze považovat za primitivní předchůdce emocí. Lidé dodnes v některých situa­cích reagují instinktivně, stejně jako zvířata. Tváří v tvář nebezpe­čí, když se dostanete do ohrožení života, vám začne rychleji bít srdce, svaly se napnou a dýchání zrychlí - tělo se připraví na „boj nebo útěk". Prvotní strach. Zahnaní do kouta v sobě objevíte tako­vou sílu, jakou jste nikdy předtím nezažili. Prvotní hněv. Tyto in­stinktivní reakce, jež můžete velmi snadno zaměnit za emoce, jimi v pravém slova smyslu nejsou. Základní rozdíl mezi instinktivní reakcí a emocí je ten, že instinktivní reakce je okamžitá reakce na vnější situaci, kdežto emoce je reakcí těla na myšlenku.

 

Emoce někdy také může byt nepřímou reakci na aktuální situaci nebo událost, vždy je však reakcí na mentální interpretaci dané udá­losti, na její mentální obraz vytvořený myslí, ovlivněný mentálními koncepty dobra a zla, oblíbeného a neoblíbeného, „já" a „moje". Když vám například někdo řekne, že někomu cizímu ukradli auto, pravděpodobně to ve vás nevzbudí žádné emoce. Když se ale dozví­te, že ukradli vaše auto, nejspíš vás to naštve a rozčílí. Je až neuvě­řitelné, kolik emocí dokáže vzbudit mentální pojem „mé".

 

I když je lidské tělo velmi inteligentní, nedokáže rozlišit mezi myšlenkou a skutečnou, aktuální situací. Reaguje na každou myš­lenku, jako by to byla realita. Neví, že je to jen myšlenka. Tělo si ustrašenou myšlenku plnou obav vyloží jako „jsem v nebezpečí" a adekvátně na ni zareaguje, přestože budete zrovna ležet ve vy­hřáté, pohodlné posteli. Srdce se vám rozbuší, svaly napnou a dý­chání výrazně zrychlí. Během takové reakce se v těle vybudí vel­ké množství energie, která nemá šanci smysluplně se vybít, protože vnímané nebezpečí je jen iluze. Část jí dokonce v mysli vyvolá další úzkostné myšlenky. Zbytek naruší harmonické funk­ce těla a stane se pro tělo jedem.

EMOCE A EGO

 

Ego není jen nerozpoznaná mysl, hlas ve vaší hlavě, který předstí­rá, že je vámi, ale také nerozpoznané emoce - reakce těla na to, co hlas v hlavě říká.

Již jsem zmínil, jaké myšlenky egoická mysl převážně vytváří a v čem jsou myšlenkové procesy, nezávisle na obsahu, dysfunkč­ní. Na „dysfunkční" myšlenky reaguje tělo negativními emocemi.

Hlas ve vaší hlavě vám vypráví příběh, kterému zcela uvěříte a na nějž reagujete. Vaší reakcí jsou různé emoce. Ty dodávají sílu myšlenkám, jež vyvolávají další a další emoce. Vzniká tak začaro­vaný kruh nekontrolovaných myšlenek a emocí - emotivní myšle­ní a vytváření příběhů.

Emoční složka ega je u každého člověka jinak velká. Myšlenky probouzející silné emoce mohou někdy přijít tak rychle, že je mysl stěží stihne „vyslovit" a tělo už na ně reaguje. Tyto myšlenky jsou preverbální - jsou to nevyslovené, nevědomé domněnky. Mají svůj původ v osobní minulosti každého člověka, převážně v raném dět­ství. Lidé, jejichž první vztahy - s rodiči nebo sourozenci - nebyly podporující a naplněné důvěrou, mohou mít jako nevědomou do­mněnku zafixované „lidem se nedá věřit". Časté jsou také následu­jící domněnky: „Nikdo mě nemá rád, nikdo mě neuznává. Život je boj. Nikdy nebudu mít dost peněz. Život se s člověkem nemazlí. Nezasloužím si víc. Nezasloužím si lásku." Podvědomé soudy vy­volávají v těle emoce, jež zase podněcují další myšlenky a/nebo okamžitou reakci. Tím vytvářejí vaši osobní realitu.

Hlas ega neustále narušuje přirozené fungování těla - jeho zdraví. Téměř každý člověk žije pod neustálým tlakem, ne proto, že by byl ohrožován vnějšími faktory, ale kvůli své mysli. Tělo podléhá egu a všem jeho nefunkčním myšlenkovým vzorcům. Proud negativních emocí proto vždy provází nepřetržitý proud nutkavých myšlenek.

Co to je negativní emoce? Emoce, jež otravuje tělo a narušuje jeho rovnováhu. Strach, úzkost, hněv, zášť, smutek, nenávist, žár­livost nebo závist - všechny tyto emoce narušují přirozený tok energie v těle, mají nepříznivý vliv na srdce, imunitní systém, trá­vení, tvorbu hormonů a mnoho dalších tělesných funkcí. Dokonce i klasická medicína, přestože ví jen velmi málo o tom, jak funguje ego, přiznává, že existuje úzká souvislost mezi negativními emo­cemi a somatickými nemocemi. Škodlivými emocemi můžete na­kazit i lidi kolem sebe a nepřímo - řetězovou reakcí - i mnoho dalších. Souhrnným názvem všech negativních emocí je neštěstí.

Mají pozitivní emoce na lidský organismus naopak blahodárné účinky? Posilují imunitní systém, léčí a osvěžují tělo? Ano, ale musíme rozlišovat mezi pozitivními emocemi vytvářenými egem a pozitivními emocemi, jež pocházejí z hloubky přirozeného spo­jení s Bytím.

 

Pozitivní emoce vytvářené egem s sebou nesou i svůj opak, v nějž se nakonec vždy změní. Dám vám několik příkladů: To, co ego nazývá láskou, je snaha přivlastnil si toho druhého, závislost a lpění, jež se mohou během vteřiny změnit v nenávist. Očekávání spojené s budoucí událostí, což je jen důsledkem toho, že ego pře­ceňuje budoucnost, se pak velmi snadno mění ve svůj opak - zkla­mání, když proběhla událost nesplní vaše naděje. Jeden den může­te být šťastní díky chvále a uznání, druhý den zase deprimovaní, protože si vás někdo dovolí kritizovat nebo ignorovat. Radost z di­vokého večírku se druhý den změní v kocovinu. Dobré neexistuje bez špatného, po vrcholu vždy následuje pád.

Emoce vytvářené egem vznikají následkem ztotožnění s vnější­mi faktory, jež jsou samozřejmě nestálé a každou chvíli se mohou změnit. Hluboké emoce nejsou ve skutečnosti emocemi, ale sta­vem bytí. Emoce existují jen ve světě protikladů. Stav bytí nemá žádné protiklady, ale může zůstat skrytý, zastřený emocemi. Mů­žete ho vnímat jako lásku, radost nebo hluboký vnitřní klid, což jsou všechno aspekty vaší pravé přirozenosti.

 

KACHNA S LIDSKOU MYSLÍ

V knize Moc přítomného okamžiku jsem se zmiňoval, jak jsem vypozoroval, že po souboji dvou kachen, který nikdy netrvá dlou­ho, se každá kachna vydá opačným směrem. Pak každá několi­krát zamává křídly, aby uvolnila přebytečnou energii vytvořenou během souboje, a dál už si zase klidně plují po vodě, jako by se nic nestalo.

 

Kdyby měly kachny lidskou mysl, pamatovaly by si tento spor ještě dlouho potom jako „svůj příběh". Kachní příběh by mohl znít asi takto: „Nemohu uvěřit tomu, co udělal. Přiblížil se ke mně na pár centimetrů, jako by to byl jeho rybník! Vůbec nebral na vědomí mé soukromí. Musím si na něj dát pozor. Určitě to udělá znovu... Vsadím se, že už to plánuje. Já mu to ale nehodlám tolerovat. Dám mu lekci, na kterou

nezapomene."Mysl si neustále vymýšlí své po­hádky a celé dny, měsíce nebo dokonce roky šije přehrává znovu a znovu, pořád dokola. Pro tělo to znamená, že boj stále pokračuje, a pod vlivem myšlenek na něj připravuje spoustu energie vtělené do emocí, jež zase zpětně podporují mysl v její činnosti., Takto vznika­jí emocionální myšlenky ega. Dovedete si představit, jak by se kachnám zkomplikoval život, kdyby myslely stejně jako lidé? Lidé tak ale fungují odjakživa. Žádnou situaci ani událost nedokáží zcela opustit. Mysl a její „příběh" je neustále udržují při životě.

Jsme živočišným druhem, který ztratil směr a sešel z cesty. Od každé květiny, stromu i zvířete bychom se toho mohli hodně na­učit, jen kdybychom se na chvíli zastavili, dívali se a nasloucha­li. Od kachen se můžeme naučit toto: zamávejte křídly - nechte svůj příběh odplout - a vraťte se na místo síly: do přítomného okamžiku.

BŘÍMĚ MINULOSTI

Neschopnost nebo spíše nechuť mysli opustit minulost je krásně vidět na příběhu dvou zenových mnichů, Tanzana a Ekida, kteří putovali zemí v období dešťů. Většina cest byla pokrytá velkou vrstvou bahna. Poblíž jedné vesnice potkali mladou ženu, jež se snažila přejít přes rozblácenou cestu tak, aby si neušpinila své hedvábné kimono. Tanzan ji vzal do náruče a přenesl ji na dru­hou stranu.

Pak oba mniši pokračovali beze slova v cestě. O pět hodin po­zději, když se blížili ke svému chrámu, to už Ekido nevydržel a zeptal se Tanzana: „Proč jsi přenesl tu ženu přes cestu? Tohle přeci mniši nedělají!"

„Já jsem ji odložil před několika hodinami," odvětil mu Tanzan, „ale vypadá to, že ty ji v sobě neseš ještě teď..."

Zkuste si představit, jak by vypadal život někoho, kdo by žil po­řád jako Ekido - nebyl by schopný opustit minulost a všechno by si pořád držel v sobě - hromadil by v sobě nepotřebný „odpad. Přesně tak však žije většina lidi na této planetě. Neustále ve své mysli vláčí břímě minulosti.

Minulost žije ve vašich vzpomínkách, ty však samy o sobě ne­představují problém. Je pravda, že se z minulosti, ze svých minu­lých chyb můžeme poučit. Teprve když vás vzpomínky, neboli myšlenky na minulost, zcela ovládnou, teprve pak se stanou pro­blémem, břemenem, jež se stane vaší součástí. Vaše osobnost pod­míněná minulostí se vám pak stane vězením. Vzpomínky si spojí­te se svým já a plně se ztotožníte se svým příběhem. Tohle „já" je však jen iluzí, jež zakrývá vaši skutečnou identitu - bezčasou Pří­tomnost mimo veškeré formy.

Váš příběh se skládá jak z mentálních, tak i z emočních vzpo­mínek - starých emocí, jež jsou znovu a znovu oživovány. Mnich v našem příběhu si v sobě nesl vztek přes pět hodin, protože ho neustále přiživoval svými myšlenkami. Většina lidí s sebou zrovna tak vláčí obrovské množství zbytečné zátěže z minulosti - mentál­ní i emoční - někdy po celý život. Užírají se pocity křivdy, lítosti, nepřátelství a viny. Ztotožnili se se svými emocionálními myšlen­kami a zuby nehty si drží staré emoce, protože ty tvoří součást je­jich identity.

A protože lidé obecně mají tendenci znovu a znovu prožívat staré emoce, téměř každý si ve svém energetickém poli nese na­hromaděnou bolest z minulosti, jež tvoří jeho „emoční tělo".

Kdykoliv můžete přestat přidávat ke svému emočnímu tělu dal­ší bolest. Můžete se naučit přestat hromadit a opakovaně prožívat staré emoce - metaforicky řečeno „zamávat křídly" - upustit od mentálního lpění na minulosti, ať se něco stalo včera nebo před tři­ceti lety. Nemusíte v sobě neustále oživovat staré události a pře­hrávat si je v mysli jako nekonečný film. Můžete svou pozornost zaměřit na dokonalý přítomný okamžik a stát se Přítomností. Jen tak se osvobodíte od myšlenek a emocí.

Nic z minulosti vám nemůže zabránit v plném prožívání přítom­ného okamžiku, a když tu moc nemá minulost, tak kdo potom?

INDIVIDUÁLNÍ A KOLEKTIVNÍ EMOČNÍ TĚLO

Každá negativní emoce, k níž se ve chvíli, kdy se objeví, neposta­víte čelem a kterou si plně neuvědomíte, ve vás zůstane, nezmizí. Vždy ve vás zanechá alespoň stín bolesti.

 

Zvláště děti pociťují negativní emoce jako nesnesitelné a mají tendenci je v sobě potlačovat. Pokud s nimi není žádný uvědomě­lý dospělý, který by je láskyplně vedl k okamžitému, vědomému prožívání jejich emocí, vlastně ani nemají jinou možnost, než je potlačit. Bohužel, obranný mechanismus, jež si takto vytvoří, bu­dou většinou používat celý život. Vzniklé emoce v nich zůstanou v nevědomé formě a budou se nepřímo projevovat například jako úzkost, vztek, sklony k násilí, psychická labilita nebo dokonce jako somatická choroba. Někteří lidé proto nejsou schopni navázat trvalejší intimní vztah. Většina psychoterapeutů má pacienty, kteří tvrdí, že měli šťastné a spokojené dětství a nešťastní začali být až v dospělosti. Jedná se většinou o extrémní případy, ale ničí dětství není bez emocionální bolesti. I kdyby oba vaši rodiče byli osvíce­ní lidé, většina světa kolem vás byla stejně nevědomá.

 

Zbytky bolesti po silných negativních emocích, jimž jste teh­dy nebyli schopní čelit, zpracovat je a vypustit, vytvořily energe­tické pole prostupující každou buňku vašeho těla. Netvoří ho pouze bolístky z dětství, ale i nepříjemné zážitky z období do­spívání a dospělosti, jež má na svědomí vaše ego. Pokud svůj ži­vot žijete v iluzi falešného já, pak bude emocionální bolest va­ším stálým společníkem.

 

Energetické pole tvořené starými, neustále oživovanými emoce­mi, jež prostupuje skoro každého, budeme nazývat emočním tělem.

 

Emoční tělo nemá jen individuální povahu. Tvoří ho obrovské množství bolesti, kterou zakusili lidé během celé historie lidstva historie plné ozbrojených konfliktů, drancování, znásilňování, mučení, otroctví a všemožného násilí. Tato bolest stále žije v ko­lektivní duši lidstva a dennodenně k ní přidáváme další a další, čemž se můžete přesvědčil nejen v televizním zpravodajství, ale v dramatech mezilidských vztahů ve svém nejbližším okolí. Ko­lektivní emoční tělo je pravděpodobné zakódováno v DNA každé­ho jedince, i když to ještě nebylo vědecky prokázáno.

 

Každý novorozenec už přichází na tento svět zatížený emočním tělem. Někteří ho mají těžší a hustší než jiní. Některé děti jsou cel­kem šťastné a spokojené, jiné si s sebou nesou pořádnou porci ne­štěstí. Je pravda, že někdy děti pláčou kvůli nedostatku lásky a po­zornosti, ale u některých máte často dojem, že pláčou bez zjevné příčiny, jako by chtěly učinit nešťastnými všechny kolem sebe, což se jim mnohdy podaří. Takové děti přišly na svět s obrovským bře­menem bolesti celého lidstva. Jiné děti často brečí proto, že cítí negativní emoce otce a/nebo matky, což jim působí bolest a posi­luje jejich emoční tělo tím, že do něj absorbují emoční tělo svých rodičů. Ať už je příčina jakákoliv, s věkem neroste jen fyzické tělo dítěte, ale i jeho emoční tělo.

 

Dítě se „slabým" emočním tělem se však nemusí stát duchovně „pokročilejším" než dítě více zatížené. Většinou je tomu právě na­opak. Lidé se „silným" emočním tělem mají mnohem větší šance na duchovní probuzení. Někteří sice zůstanou ve svém emočním těle chyceni, jiní dojdou do bodu, kdy už se svým neštěstím ne­mohou déle žít a jsou proto velmi silně motivováni k procitnutí.

 

Proč má pro tolik lidí takový význam obraz umučeného Krista, jeho tvář zkřivená v agónii a jeho tělo krvácející z nesčetných ran? Kristus znázorňuje kolektivní vědomí lidstva. Kdyby s ním lidé vnitřně nerezonovali, nebyl by jim tak blízký. Zvláště ve středově­ku k němu měly miliony lidí velmi blízký vztah. Podvědomě vycí­tili, že je ztělesněním jejich vnitřní reality - jejich emočního těla. Tehdy ještě nebyli dostatečně vědomí, aby si to plně uvědomili, můžeme to však považovat za počátek dlouhého procesu probou­zení. Kristus je archetypální postavou ztělesňující nejen bolest, ale i její transformaci.

JAK SE EMOČNÍ TĚLO OBNOVUJE

Emoční tělo je částečně autonomní forma energie žijící uvnitř lid­ského těla - je to entita stvořená z emocí. Má svou vlastní, i když primitivní inteligenci, podobnou té, kterou najdeme u mazaného zvířete. Jejím hlavním zájmem je přežít. Stejně jako všechny ostatní životní formy i ona potřebuje pravidelný přísun „potravy" - získat novou energii podobné kvality - takovou, která vibruje stejnou frekvencí. Jako potrava pro emoční tělo dobře slouží na­příklad emocionálně bolestivé zážitky. To velmi dobře prospívá díky negativnímu myšlení a dramatech v mezilidských vztazích. Emoční tělo představuje závislost na neštěstí.

 

Bude vás asi šokovat, když si uvědomíte, že v sobě máte něco, co pravidelně vyžaduje negativitu a pocity neštěstí. U ostatních si toho všimnete mnohem snáz. Abyste tento jev rozpoznali i u sebe, musíte být daleko bdělejší a pozornější. Jakmile vás neštěstí jed­nou ovládne, nejenže se ho nebudete chtít vzdát, ale budete se do něho snažit zatáhnout i ostatní, abyste se mohli přiživovat i na je­jich negativních emocionálních reakcích.

 

U většiny lidí se střídají období, kdy je jejich emoční tělo v kli­du, s obdobími aktivity. V klidové fázi velmi snadno zapomenete na černý mrak nebo spící sopku skrytou ve vaší mysli. Délka ob­dobí klidu je u každého jiná: nejčastěji několik týdnů, ale někdy jen pár dní nebo naopak měsíců. Někdy může emoční tělo i něko­lik let spát, než ho probudí nějaká událost.

 

JAK VYŽIVUJÍ EMOČNÍ TĚLO MYŠLENKY

Emoční tělo se začne ozývat, když dostane hlad, když se potřebu­je nasytit. Nebo může být probuzeno určitou spouštěcí událostí. Vyhladovělé emoční tělo dokáže využít jako spouštěč i zdánlivě bezvýznamnou situaci - někdo vám něco řekne nebo udělá, nebo si stačí jen něco pomyslet. Pokud jste sám a zrovna kolem vás ni­kdo není, krmí se emoční tělo vašimi myšlenkami. Ty se mohou najednou stát velmi negativními. Pokud jste ještě nevědomí, je pravděpodobné, že ve vás negativní myšlenky vyvolají vlnu nepří­jemných emocí - špatnou náladu, nespokojenost, úzkost nebo vý­buch hněvu. Veškeré myšlenky jsou ve skutečnosti energií a vaše emoční tělo mentální energii potřebuje k tomu, aby přežilo. Nesta­čí mu ale jakékoliv myšlenky. Nemusíte být bůhvíjak citliví, abys­te vycítili, že pozitivní myšlenky mají úplně jiný náboj než nega­tivní. Obojí vytvářejí mentální energii, ale každá z nich má jinou frekvenci. Pozitivní myšlenky probouzející pocity štěstí jsou pro emoční tělo nestravitelné. Dokáže využít pouze energii negativ­ních myšlenek, protože jen ty mají stejnou vibrační frekvenci.

 

Všechny věci jsou v podstatě vibrující, energetická pole, jež jsou v neustálém pohybu. Židle, na níž sedíte, i kniha, kterou drží­te v rukou, vám možná připadají jako nehybná, pevná hmota. To ale jen proto, že tak vnímáte svými smysly jejich vibrační frek­venci jinými slovy neustálý pohyb atomů, molekul a subatomických částic, jež dohromady tvoří to, co vnímáte jako židli, knihu, strom nebo tělo. To, co považujeme za hmotu, je ve skutečnosti energie vibrující v určitém rozmezí frekvencí. Myšlenky jsou tvo­řeny stejnou energií jako hmota, jen vibrují vyšší frekvencí. To je důvod, proč je nevidíme a nemůžeme se jich dotknout. Myšlenky také mají svůj specifický frekvenční rozsah, negativní jsou na spodním konci škály a pozitivní na horním. Vibrační frekvence emočního těla rezonuje s frekvencí negativních myšlenek. To je důvod, proč dokáže využít jen energii těchto myšlenek.

 

Obvyklý mechanismus, kdy myšlenky vytvářejí emoce, fungu­je u emočního těla naopak, alespoň zpočátku. Pocity emočního těla rychle ovládnou vaši mysl a vy okamžitě začnete myslet ne­gativně. Hlas vaší mysli začne vyprávět smutné, děsivé nebo roz­hněvané příběhy - o vás, o vašem životě, o ostatních lidech, o mi­nulosti, budoucnosti, nebo i zcela smyšlené pohádky. Bude nadávat, obviňovat, stěžovat si a vymýšlet si. A vy se zcela ztotož­níte s tím, co bude tvrdit, bezhlavě uvěříte všem překrouce­ným tvrzením. V tu chvíli se stanete závislými na neštěstí.

 

Problém není v tom, že byste nebyli schopní zastavit nepřetržitý proud negativních myšlenek, ale v tom, že nechcete. Vaše emoční tělo totiž v té chvíli žije skrze vás, předstírá, že je vámi, a bolest mu činí potěšení. Hltá každou negativní myšlenku. Dalo by se říci, že hlas ve vaší hlavě je většinou hlasem vašeho emočního těla. Ovlád­lo váš vnitřní dialog. Emoční tělo tak společně s myslí vytvořily za­čarovaný kruh - každá negativní myšlenka posiluje emoční tělo, a to zase podněcuje další a další myšlenky. Po nějaké době, hodi­nách nebo dnech, se nasytí, „usne" a nechá vyčerpaný organismus, který je teď mnohem náchylnější k onemocnění, na pokoji. Jestli vás napadá podobnost s duševním parazitem, máte pravdu. Emoční tělo je vlastně druhem duševního parazita.

EMOČNÍ TĚLO POTŘEBUJE DRAMA

Pokud jste ve společnosti, zvláště svých blízkých, partnera nebo rodiny, bude seje vaše emoční tělo snažit provokovat - jak se říká, brnkat jim na nervy - a přiživit se na vzniklém konfliktu. Emoční tělo miluje intimní vztahy a rodinný kruh, protože tam na ně čeká nejvíc „výživné" energie. Když se emoční tělo někoho blízkého rozhodne vyprovokovat vás k reakci, je velmi těžké se ubránit. In­stinktivně vycítí vaše nejslabší a nejzranitelnější místa. A když se mu to nepodaří napoprvé, bude to zkoušet znovu a znovu. Jsou to syrové emoce toužící po dalších emocích. Emoční tělo druhého člověka se bude snažit probudit to vaše, aby se vzájemně dobila.

 

Většina vztahů si jednou za čas projde konfliktním a destruktiv­ním obdobím vyvolaným emočními těly. Být svědkem emociální-ho násilí mezi emočními těly svých rodičů je pro malé děti velmi bolestné, někdy až nesnesitelné, přesto tuto noční můru téměř denně zažívají miliony dětí po celém světě. Je to jeden z hlavních důvodů a způsobů, jak se emoční tělo přenáší z generace na generaci. Po každé hadce se partneři udobři a následuje období re­lativního klidu - po dobu, kterou ego dovolí.

 

Emoční tělo se také často probouzí po vetší konzumaci alkoho­lu, nejčastěji u mužů, ale někdy i u žen. Když se člověk opije, úpl­ně se mu změní osobnost, protože ho zcela ovládne jeho emoční tělo. Hluboce nevědomý muž, jehož emoční tělo se živí fyzickým násilím, má pak sklony bít svou manželku a nebo děti. Když vy­střízliví, cítí upřímnou lítost nad tím, co udělal, a pravděpodobně bude slibovat, že už to nikdy neudělá, což v tu chvíli myslí smrtel­ně vážně. Osoba, která to slibuje, ale není ten, kdo páchal násilí, takže si můžete být jisti, že se to bude opakovat znovu a znovu, dokud se nestane přítomným, dokud si nezačne uvědomovat své emoční tělo a nepřestane se s ním ztotožňovat. V některých přípa­dech mu v tom může pomoci odborné vedení.

 

Většina emočních těl chce obojí - působit bolest i trpět. Někteří lidé však mají sklon být spíše pachateli, jiní oběťmi. V obou přípa­dech profitují z fyzického i psychického násilí. Některé páry mo­hou mít falešný pocit, že se do sebe zamilovaly, ve skutečnosti však cítí vzájemnou přitažlivost jen proto, že se jejich emoční těla skvěle doplňují. Někdy jsou role násilníka a trpitele ostře vyhra­něné, už když se poprvé potkají. Některá manželství, jež se na první pohled zdají být procházkou růžovou zahradou, jsou ve sku­tečnosti procházkou peklem.

 

Jestli jste někdy měli kočku, určitě jste si všimli, že i když se zdálo, že spí, vnímala, co se kolem ní děje, protože i při sebemen­ším neobvyklém zvuku tím směrem natočila uši a někdy i mírně pootevřela oči. Spící emoční tělo dělá to samé. Do určité míry je stále nastražené a připravené přejít do akce, kdykoliv se vyskytne vhodná příležitost.

 

Emoční těla jsou natolik chytrá, aby se v intimním vztahu dvou lidí začala projevovat až v době, kdy spolu začnou bydlet nebo ještě lépe až po tom, kdy podepíší manželskou smlouvu, ve které se zaváží, že spolu budou po zbytek života. Neberete si jen svou manželku nebo svého manžela, ale i jeho/její emoční tělo - a to platí oboustranně. Může to být pěkný šok, když se krátce po tom, co se k sobě nastěhujete, nebo hned po líbánkách, partnerova osobnost náhle změní. Začne vám ostře a nepříjemně nadávat, ob­viňovat vás a křičet i kvůli maličkostem. Nebo se naopak stáhne a uzavře do sebe. „Co se děje?" musíte se pak ptát. A on/ona vám nejspíš odpoví: „Ale nic zvláštního." Ale nepřátelský tón hlasu jako by říkal: „Všechno je špatně." Když se mu/jí podíváte do očí, už v nich nenajdete tu jiskru jako dřív - jako by se zatáhla opona a bytost, kterou jste znali a milovali a která dříve dokázala zářit skrze ego, je teď zcela skrytá. Najednou se na vás dívá cizinec a v jeho očích nalézáte jen nenávist, nepřátelství, hořkost a zlobu. Když spolu mluvíte, nemluví s vámi váš partner, ale jeho emoční tělo. Cokoliv říká, je jen jeho verze reality - zcela pokřivená stra­chem a touhou působit i přijímat bolest.

 

V tu chvíli nejspíš začnete pochybovat, jestli tohle není jeho skutečná tvář, kterou jste jen dříve neviděli, a jestli jste neudělali osudovou chybu ve výběru partnera nebo partnerky. Samozřejmě to není jeho/její pravá tvář, jen ho/ji dočasně ovládlo jeho/její emoční tělo. Asi byste museli hledat hodně dlouho, kdybyste si chtěli najít partnera bez emočního těla. Měli byste si však vybrat někoho, jehož emoční tělo není příliš silné.

 

SILNÁ EMOČNÍ TĚLA

Někteří lidé mají tak silné emoční tělo, že se ani na chvíli ne­zklidní. Sice se na vás usmívají a snaží se o zdvořilou konverza­ci, ale nemusíte být nijak zvlášť citliví, abyste poznali, že v sobě skrývají časovanou bombu negativních emocí, připravenou kaž­dou chvíli vybuchnout - čeká jen na příležitost, aby mohlo něko­ho pohanět či jinak konfrontovat, aby mohlo být kvůli něčemu nešťastné. Jejich emoční tělo nemá nikdy dost a posiluje touhu ega vytvářet si nepřátele.

 

Jsou tak přecitlivělí, že i nepodstatné věci nafouknou do obřích rozměrů. Snaží se tak ostatní zatáhnout do svých dramat a vyprovo­kovat je k reakci. Pouštějí se do nekonečných, bezvýznamných bi­tev nebo soudních sporů. Jiní se užírají chorobnou nenávistí k býva­lému partnerovi, ale sami sobě nepřiznají, kolik bolesti si v sobě nesou. To je však zřejmé z jejich reakcí, kdy projektují svou bolest do většiny událostí a situací. Mylně se domnívají, že příčinou jejich neštěstí a bolesti je vnější situace nebo událost. Neuvědomují si stav svého nitra, jak moc jsou nešťastní, jak moc uvnitř trpí.

 

Z některých lidí se silným emočním tělem se stávají aktivisté a bojovníci. Mohou mít vznešený cíl a někdy dokonce dosáhnou svého, ale vždy jen dočasně. Jejich nevědomá potřeba vyhledá­vat nepřátele a konflikty a negativní energie, jež pohání vše, co dělají, nakonec zvedne vlnu odporu proti jejich záměrům. Často také skončí rozvratem uvnitř vlastní organizace. Pokaždé si totiž najdou důvod, proč se cítit špatně, a jejich emoční tělo si jde vy­trvale za svým.

 

ZÁBAVNÍ PRŮMYSL, MÉDIA A EMOČNÍ TĚLO

 

 

Kdybyste nevyrostli v současné době a přišli sem z jiné planety nebo jiné doby, asi by vás velmi překvapilo, že lidé milují a platí nemalé částky peněz za to, že se mohou dívat na vraždění a muče­ní. A ještě to nazývají „zábavou".

 

Proč přitahují násilné filmy tak široké publikum? Existuje celý průmysl, jenž se živí na lidské závislosti na neštěstí. Lidé se na ta­kové filmy dívají zřejmě proto, že se chtějí cítit špatně. Proč se ale lidé chtějí cítit špatně a považují to za přínosné? Kvůli emočnímu tělu, jak jinak. Živí podstatnou část zábavního průmyslu. Emoční tělo se živí pomstou, negativním myšlením a osobními konflikty nejen ve skutečném světě, ale i prostřednictvím kina a televizní obrazovky. Jsou to emoční těla, kdo píše filmy, a jsou to i emoční těla, kdo platí za jejich sledování.

 

Dá se říci, že je obecně „špatné" ukazoval a sledovat násilí v televizi a na plátnech kin? Posiluje všechno propagované nási­lí emoční tělo? V současném vývojovém stádiu lidstva už násilí není jen všudypřítomné, ale navíc má vzestupnou tendenci, pro­tože staré, egoické vědomí zesílené kolektivním emočním tělem se snaží za každou cenu zachránit před nevítaným koncem. Po­kud budou filmy zobrazovat násilí v širším kontextu, s jeho ko­řeny a následky - pokud budou ukazovat, jak dopadnou oběti i násilníci, i to, že je násilí způsobené kolektivním nevědomím předávaným z generace na generaci (jako zloba a nenávist, jež v lidech přežívá jako emoční tělo) - pak mohou i filmy význam­ně přispět k procitnutí lidstva. Mohou fungovat jako zrcadlo, které ukáže lidem jejich šílenství. To, co ve vás rozpozná vaše ší­lenství, je zdravé jádro, přicházející uvědomění, jež nahradí du­ševní poruchu.

 

Takové filmy existují a ani trochu nepodporují emoční tělo. Nejlepší protiválečné filmy ukazují válku jako takovou, ne jen její líbivou tvář. Emoční tělo se může přiživit jen na filmech, které prezentují násilí jako normální nebo dokonce žádoucí lidské cho­vání nebo oslavují násilí s jediným cílem - vyvolávat v divákovi negativní emoce „dávkou" pro emoční tělo závislé na bolesti.

 

Tolik populární bulvár neprodává ani tak nové zprávy, jako ne­gativní emoce - výživu pro emoční tělo. Obrovské, tučné titulky na nás vykřikují „NÁSILÍ", nebo „ZVĚRSTVO". Britský bulvár­ní tisk je tím pověstný. Moc dobře vědí, že negativní emoce pro­dávají noviny mnohem lépe než zaručeně čerstvé zprávy.

 

Ve zpravodajských médiích, včetně televize, se dá vypozoro­vat obecná tendence k využívání negativních zpráv. Čím straš­nější událost, tím vzrušenější bývá komentátor. Negativní vzru­šení přitom bývá uměle vytvářeno samotnými médii. Emoční těla to prostě milují.

 

ŽENSKÉ KOLEKTIVNÍ EMOČNÍ TĚLO

Kolektivní dimenze emočního těla má několik aspektů. Jednotlivé kmeny, národy, rasy - ty všechny mají své vlastní kolektivní emoční tělo, někteří silnější než jiné. Většina členů dané skupiny se na něm více méně podílí.

 

Téměř každá žena má svůj podíl na ženském kolektivním emočním tělu, které se většinou probouzí k životu těsně před ná­stupem menstruace. V té době mnoho žen zaplaví intenzivní ne­gativní emoce.

 

Díky systematickému potlačování ženského principu během posledních dvou tisíc let získalo ego v kolektivní duši lidstva ab­solutní převahu. Ačkoliv i ženy mají ego, nutno podotknout, že ego snáze zakoření a roste v mužské formě. Je tomu tak proto, že ženy se méně ztotožňují s myslí. Jsou více v kontaktu se svým vnitřním tělem a přirozenou inteligencí těla - se svými intuitivní­mi schopnostmi. Ženská forma není tak ostře ohraničená jako mužská, je otevřenější a citlivější k ostatním životním formám a propojenější s přirozeným řádem světa.

 

Kdyby nedošlo k narušení rovnováhy mezi mužskými a ženský­mi silami, nemohlo by se ego tak rozvinout. Lidé by nebojovali s přírodou a neodcizili by se tolik svému Bytí.

 

Bohužel se nedochovaly záznamy o přesném počtu, ale odhadu­je se, že během tří set let bylo „Svatou inkvizicí", institucí zříze­nou katolickou církví pro potlačení kacířství, umučeno tři až pět milionů žen, což se společně s holocaustem řadí mezi nejtemnější kapitoly lidské historie. K tomu, aby byly ženy označeny za čaro­dějnice, mučeny a upáleny na hranici, stačilo, aby projevily ná­klonnost ke zvířatům, chodily samy po lese nebo sbíraly léčivé byliny. Posvátné ženství bylo považováno za démonické a téměř vymizelo. Ženský aspekt potlačovaly i jiné kultury a náboženství, i když ne tak zuřivě: judaismus ( přestože Kabala staví oba archetypy – ženský i mužský pól na stejnou rovinu), islám a dokonce i buddhismus. Ženský status byl zredukován na plození dětí a službu muži. Svět již mnoho let řídí muži, kteří odmítají ženství i ve svém nitru, následkem čehož je svět v nerovnováze a historie lidstva se podobá případové studii duševně chorého.

 

Co vyvolává takový strach z ženství, že se z něj stala téměř ko­lektivní paranoia? Bylo by snadné říci: samozřejmě za to mohou muži. Ale proč v mnoha dávných, předkřesťanských civilizacích, jakými byly například Sumerové, Egypťané nebo Keltové, byly ženy respektovány a ženský princip nebyl předmětem strachu, ale úcty? Proč se najednou začali muži cítit ženami ohrožováni? Ohroženo se začalo cítit jejich ego. Vědělo, že ovládnout planetu může jen skrze mužskou formu, a toho mohlo dosáhnout jedině tak, že učiní ženy bezmocnými.

 

V současné době přijala potlačení ženství za vlastní i většina žen. Posvátné ženství pociťuje mnoho žen jako emoční bolest, protože ho v sobě potlačují. Stalo se součástí jejich emočního těla, společně s bolestí hromaděnou několik tisíc let, kterou zažívaly při porodech, znásilněních, otroctví, mučení a vraždách.

 

Situace se teď ale rychle mění. Jak se stále více lidí stává vědo­mými, ego ztrácí nad lidskou myslí svou moc. A protože v ženách nebylo ego nikdy tak hluboko zakořeněno jako u mužů, zbavují se jeho nadvlády mnohem rychleji.

 

EMOČNÍ TĚLO NÁRODA NEBO RASY

 

 

V určitých obdobích, kdy se událo více kolektivního násilí, vzni­kala i silnější emoční těla. To je jedním z důvodů, proč mají staré národy většinou silnější emoční tělo než ty mladší. Mladé země jako Austrálie nebo Kanada a ty, které zůstaly ušetřeny okolního šílenství, jako například Švýcarsko, mívají slabší kolektivní emoč­ní tělo. Samozřejmě, že i v těchto zemích se lidé potýkají se svý­mi osobními emočními těly. Pokud byste byli dostatečně citliví, ucítili byste jeho sílu v energetickém poli dané země hned, jak vy­stoupíte z letadla. V některých zemích můžete cítit latentní hrozbu násilí těsně pod povrchem každodenního života. V některých zemích, například zemích Středního východu, je emoční tělo v la­kové krizi, že podstatná část obyvatel projevuje jeho šílenství na­venek v začarovaném kruhu násilných činů a následných pomst, pomocí kterého emoční tělo nabírá na síle.

 

V zemích, kde má kolektivní emoční značnou sílu, ale není v akutním stádiu, mají lidé sklon stát se ke kolektivní emoční boles­ti necitliví: v Německu a Japonsku pomocí práce, v jiných zemích pomocí široce rozšířeného holdování alkoholu (ten však konzumo­vaný v nadměrném množství může mít přesně opačný efekt a emoč­ní tělo stimulovat). V Číně se lidem do jisté míry daří kolektivní emoční tělo klidnit pomocí široce rozšířeného praktikování tai-chi. Je s podivem, že ho komunistická vláda, která jinak zakazuje vše, z čeho má strach a co nemůže mít pod kontrolou, dávno nezakázala. Miliony Číňanů každý den praktikují na ulicích a v parcích medita­ci v pohybu, jež jim pomáhá zklidnit mysl. Tím se výrazně mění ko­lektivní energetické pole celého národa. Omezováním myšlení a by­tím v Přítomnosti směřují k rozpuštění emočních těl.

 

Duchovní cvičení, která zapojují i tělo, jako je tai-chi, čehi-kung nebo jóga, se těší stále větší oblibě i na Západě. Všechny tyto praktiky neoddělují tělo a ducha, a tím přispívají k oslabování emočního těla. V globálním probouzení lidstva tak hrají velmi dů­ležitou roli.

Kolektivní rasové emoční tělo je výrazné u židů, protože byli několik století pronásledováni. Logicky je silné i u amerických in­diánů, jejichž počet i způsob života byly dramaticky zdecimovány evropskými osadníky. U amerických černochů je kolektivní emoč­ní tělo také dost silné. Jejich předci byli násilně podrobeni, nedob­rovolně odvezeni z Afriky a prodáni do otroctví. Americký hospo­dářský úspěch se částečně zakládá na práci čtyř až pěti milionů černošských otroků. Utrpení, jímž si američtí černoši a indiáni prošli, nakonec ovlivnilo všechny Američany, protože se stalo součástí jejich kolektivního emočního těla. Následky každého aktu násilí, útlaku nebo brutality postihnou jak oběť, tak i pachate­le. Takže to, co činíte ostatním, činíte i sobě.

 

Ve skutečnosti vlastně vůbec  nezáleží na tom, jakou část vašeho emočního těla tvoří kolektivní národní nebo rasové emoční tělo a jaká část je vaše osobni. V každém případe máte jedinou mož­nost, jak ho překonat, jak se dostat za něj - přijmout zodpovědnost za současný stav svého nitra. I když se vaše obvinění zdají být oprávněná, dokud obviňujete ostatní, jste stále chyceni do pasti ega a krmíte své emoční tělo jeho myšlenkami. Původcem všeho zla na Zemi je jen jeden pachatel: lidské nevědomí. Teprve když si toto uvědomíte, budete schopni pravého odpuštění. S odpuštěním zmizí i vaše totožnost oběti, čímž získáte obrovskou sílu - sílu Přítomnosti. Místo abyste neustále obviňovali temnotu, přinesete na svět světlo.

Zdroj: www.chinghai.cz

 

---

Kalendář akcí

Všechny akce ...

webdesign Liberec: jezek-web.com