Rodinné konstelace
Hypnoterapie, Kineziologie
Focusing
Hlubinná terapie
Bachovy esence
Meditace
Prožitkové semináře

Jana A. Blažková

Bratří Čapků 652/26
400 01 Ústí nad Labem

nebo

Drtinova 19
Praha Smíchov

Centrum vzdělaní a terapie KA- Epigen centrum

Mobil: 604 775 719
Telefon: 475 604 245
E-mail: blazkovaj@volny.cz

 

 

Najdete nás na Facebooku

Aktuality

Duchovno a psychoterapie

Je dobré si uvědomit, že sebepoznání nepřináší automaticky a rychle klid, pohodu a radost. Často je to právě naopak. Otevře, rozvíří kaly, rány a temnoty. Tedy pokud je opravdové. Opravdová spiritualita není opium, které by posloužilo k útěku od sebe a od života. Je to setkávání se s celostí sebe sama. S bolestivými šrámy, nedokonalostmi, divnými pocity, strachem, úzkostí, hněvem, závistí. Je to uvědomování, poznávání všeho, co je tu s námi. Může se stát, a není to žádná hanba, že se najdeme v zajetí duchovního zanedbání. Na útěku před sebou - v domnění, že k sobě právě jdeme. Toto poznání a hlavně přiznání je velká věc. Zpočátku může být velmi bolestné. Je to otevření se pravdivosti a upřímnosti. Bez jejich pomoci se na opravdové vnitřní cestě neobejdeme.Naše cesta individuace začíná výzvou, tj. hluboko pociťovaným procitnutím do reality našeho životního úkolu. Tato výzva vede k případnému vykročení přes práh a ochotě zapojit se do procesu probouzení, který nás konfrontuje s našimi strachy a nejistotami. Možná jsme ochotni jim čelit a odevzdat se stezce transformace. Možná však tento práh nepřekročíme doopravdy a místo toho se pustíme do úniku do duchovna nebo naopak odmítáním a popíráním duchovna.Naše cesta individuace začíná výzvou, tj. hluboko pociťovaným procitnutím do reality našeho životního úkolu. Tato výzva vede k případnému vykročení přes práh a ochotě zapojit se do procesu probouzení, který nás konfrontuje s našimi strachy a nejistotami. Možná jsme ochotni jim čelit a odevzdat se stezce transformace. Možná však tento práh nepřekročíme doopravdy a místo toho se pustíme do úniku do duchovna nebo naopak odmítáním a popíráním duchovna.Psychologie je ve své podstatě sebepoznáním, řekl K. G. Jung. Ať už to jsou nálady, pocity, naše vnímání či nakonec i naše myšlení a vědomí. Ať už se nevědomá psyché skládá z dřívějších osobních zážitků či archetypálních sil, je místem, v němž je zakořeněno Bytostné Já ( jinak Átman, Esence, transpersonální Já, skutečné Já, a mnoho jiných názvů..:-) – manifestace živoucího přítomného bytí, jehož existence není podmíněna žádnou ze známých forem projevu.

Cesta k sobě, cesta domů

Často je velmi složité vidět naše životní situace nadhledem a pochopit to, co si máme uvědomit či jak směřovat náš život. Vědomí je rozhodujícím faktorem ve změně našeho života, zvyšováním vědomí získáme vyšší rozhled ve vnímání svého života jako součásti celku a schopnost hlubšího pochopení skrytých tajemství. Proto je velmi důležitá energetická čistota, práce na sobě - uvědomění si vlastní jedinečnosti, poslání a síly, odpovědnosti za svůj život a možnost ho prožít vědomě. Karmické vazby, tj.vztahy či situace, dále traumata strachy, které volají po pochopení a následném osvobození nám způsobují bolest a zatemňují schopnost vnímání a následného vykročení. Mnohdy jsme lapeni ve víru emocí a myšlenek, ve které ztrácíme kontakt  sami se sebou - svou jedinečností a nejsme schopni vystoupit  z tohoto bludného kruhu. Posláním mé práce je být Vaším pomocníkem na cestě, po které jdete sami jako svobodné, plnohodnotné a samostatné Poznat pravdu znamená přestat nevědomě odmítat svůj vnitřní stav. První, s čím se lidé mohou setkat, když se  soustředí na vše co se nachází pod vrstvou myšlení, je děsivá prázdnota či bolest pramenící z nevědomých konfliktů, jež vznikly na základě bolestných střetů člověka s požadavky okolí. Bolest a vyprahlost vychází z jednoduchého faktu, z faktu ztotožnění s nevědomými kolektivními způsoby prožívání, myšlení a žití. bytosti. Už samo vaše vykročení na cestu seberozvoje a plného bytí vyžaduje odvahu, a to především odvahu podívat se na své negativní stránky, pochopit své strachy a negativní emoce. ( Dobrým pomocníkem pro hledajícího může být následující literatura : Inteligence duše - Artho Wittemann , Architekktura vnitřního světa člověka - Artho Wittemann, Láska Ducha - Bert Hellinger, Temná stránka hledačů světla - Debbie Fordová, Princip stínu - Ruediger Dahlke, Diamantový přístup - John Davis. Čtením sice změny v sobě nedosáhneme, ale můžeme pochopit, na jakých principech fungujeme!!!)

 

Obtíže v životě jsou výzvou k pochopení

Můžete získat  schopnosti a techniky pro svůj život, žít v radosti a přijímat a chápat své životní lekce-  jak ve svém nitru, tak i v materiálním světě. Vnitřní a vnější svět jsou zrcadlením jeden druhého - a proto správným chápáním a působením na  vnitřní svět měníme náš vnější svět. A vnější svět, je zde pro nás k tomu, abychom lépe pochopili  vnitřní svět. Léčení energií může posílit naše energetické pole a tím dochází k zvýšení našeho vědomí nad běžnou úroveň, a tak můžeme přijmout informaci z našeho nitra k léčení naší nemoci. Energie posiluje imunitní systém a tím dá tělu větší sílu se s nemocí vypořádat, avšak skutečné a trvalé vyléčení nastává pochopením toho, co nám nemoc přišla sdělit. Není  možné léčení (např. u léčitele nebo psychoterapeuta) bez osobního rozhodnutí pracovat na sobě a na pochopení významu nemoci, či jiných problémů ve vašem životě, jejich sdělení. Nejste obětí zlého osudu, opravdu ne. Obtíže v našem životě jsou výzvou k jejich pochopení a to vyžaduje opravdovou odvahu a touhu po změně.

 

Únik do duchovna není cesta

Opravdové vyléčení, jak duševní tak fyzické, nastane spolu s procitnutím, pochopením a sjednocením. Jedním z možných úskalí na Vaší cestě je ,,únik do duchovna".

Únik do duchovna se může tvářit jako vykročení, ale bohužel jím není. Je docela dobře možné vstoupit na duchovní stezku, která je silně ovládána vyhýbáním, anebo jde o falešné vykročení. Únik do idealismu a spirituálně-intelektuálního poznání spojený s touhou po čistotě a dokonalosti oproštěné od světských příměsí je bohužel signálem pokračujících psychických obtíží. Sklon vyhýbat se zapojení do světa emočních vztahů, hmotného vlastnictví, práce, peněz a rodinné zodpovědnosti může vypadat jako zřeknutí se. Velmi často se však jedná o únik. Tuto tendenci lze vyvážit pouze ochotou setkat se s životními problémy a pracovat s nimi. Pak se může objevit opravdová, uzemněná spiritualita.

Řecký stavitel Daidalos vytvořil křídla určená k letu a řekl svému synovi Ikarovi: "Nelétej příliš vysoko ani příliš nízko". Ikarova neschopnost dbát otcova varování nevyhnutelně vedla k jeho pádu.  Vyvážená duchovní cesta je postupným ukotvováním své spirituality v praktickém životě, tj. tím, že začne své ideály a vize uplatňovat a ztvárňovat. To může znamenat materializaci nějaké tvůrčí vize, anebo můžeme, jak vždy zdůrazňuje Jeho Svatost Dalajlama, uvést svůj duchovní život do praxe službou celku.

Doceníme-li hmotný svět a zapojíme-li se do něj a oddáme-li se tvořivým úkolům ztvárnění vize, rosteme.

Tato slepá místa ,, úniku" jsou na západě už relativně známými oblastmi, tam mají přece jen s otevřenou spiritualitou delší zkušenost než u nás. Existuje pro ně dokonce speciální termín - spiritual bypass. Poprvé jej použil americký psycholog John Welwood v roce 1984. Označuje velmi častý jev, tedy použití spirituality, duchovní cesty jako určitého útěku, vyhýbání se bolestivým pocitům, stavům, nezahojeným ranám, traumatům, nárokům obyčejného života. Tento jev nejspíš pramení v naší běžné tendenci vyhýbat se všemu nepříjemnému. Což je na obecné úrovni pochopitelné, ovšem v rámci seberozvoje to je cesta nepříznivá. Spiritual bypass je možné považovat za jakýsi stín duchovní praxe,  závětří, kam se schováváme před bolestí a tíživými nároky života. Naprosto většinou se nejedná o vědomý akt, ale na důsledcích to nic nemění. Tím, že o něm ale budeme mluvit, můžeme  mnohým z nás ušetřit velké trápení a tápání.


V rámci duchovní praxe se spiritual bypass projevuje kupříkladu jako tendence k silnému, přehnanému, studenému nadhledu, otupění, emocionální ztuhlosti a potlačení - jde tedy o určité, řekněme odseknutí se od prožívání, postoj nadhledu, který nepramení v moudrosti, ale ve strachu, což si často meditující neuvědomuje (či odmítá uvědomit).

Patří sem dále přehnaný důraz na pozitivno. Takový ten velice pozitivní náhled na vše, vše je fajn a krásné, úžasné a máme se všichni rádi, všechno je jedna pozitivní vibrace, vesmír, Bůh je láska, cítím se každý den lépe a lépe. Což samo o sobě není špatné a že Bůh je láska je správné vyjádření, ale nesmí dojít k ,, potlačení stínu", tudíž odmítání  všeho, co označujeme slovem ,,negativní". Toto potlačení vede jen tomu, že tzv. stín roste a následně se projeví v okamžiku, kdy je nejméně očekáván, ve vší své hrůzné velikosti.  S tímto je spojen strach z hněvu a traumat, které jsou vnímány jako špatné, negativní. Práce s hněvem a traumatem, hlavně tím pramenícím z dávných dětských bolestí a chybějících pozitivních vzorů, je velké téma. Všechno co v sobě popíráme, protivíme si a nechceme vidět, začíná žít svým vlastním životem a ovlivňuje náš život. Když se ocitneme tváří našim temným stránkám, máme tendenci utéct nebo uhýbat, nevidět. Paradoxem je, že právě tyto temné stránky potřebují nejvíce pozornosti. A právě v těchto temnotách jsou ukryty klíče k našemu osvobození. Jedině vědomým přijetím všeho, čím doopravdy jsme, i toho temného s léčením stínových témat, můžeme být celistvými. Nepřijetím a útěkem před stínem se ocitáme v závoji iluzí a stín v hloubce roste. Takže ano, být pozitivní, věřit životu, radovat se myslet pozitivně, jistě ano, ale nevyhýbat se svému stínu  - strachu, traumatům, hněvu, odsuzování, negativním vlastnostem obecně. Správnou cestou je stín léčit. Věnovat mu přiměřenou pozornost, pokud se ozve - buď ve formě nemoci, emoce, nebo negativní události.

Jiným případem je, že na mnohé věci sami bez pomoci terapeuta nestačíme.Například traumatický zážitek z ranného dětství je vytěsněn do nevědomí tak dokonale, že posléze žádné trauma necítíme. Vůbec si přitom neuvědomujeme, že právě určité pocity, nebo vzorec chování je následek traumatu, při kterém se její psýché rozštěpila na dvě části. Na tu, která necítí a stará se pouze o fungování a přežití ve vnějším světě - racionální já, a na část, kde je ona bolest uložena, vytěsněna a vytlačena do nevědomí -tvoří tzv. traumatizované já. Pocity traumatizované části jsou drženy v šachu onou částí, která se stará o přežití a fungování. Racionální já se tedy stará i o to, aby se tyto bolestné pocity nedostaly na povrch vědomí. Střeží je, má je pod kontrolou a na jejich kontrolu spotřebuje značnou část energie, kterou potom nemáme k dispozici. Ne zcela neprávem se člověk obává, že by ho tyto pocity zaplavily a možná zcela ochromily. Proto udělá téměř vše, aby se tomu vyhnul. Až s přehnanou opatrností se vyhýbá veškerým možnostem, které by se mohly těchto skrytých pocitů dotknout. Člověk tedy necítí následky odštěpení částí své psýché přímo, ale spíše nepřímo. Kromě toho se trauma může projevovat únavou, neboť hodně energie spotřebujeme na „udržení" svých zmražených emocí pod povrchem vědomí. Trauma také s přibývajícím věkem většinou nemizí, ale naopak se zesiluje a začíná přecházet do těla, kde se projevuje různými bolestmi. Spontánní zpracování traumatu se tedy děje v nevědomí. Psýché se spontánně rozštěpí na části, aby zajistila přežití v dané situaci. Jinak to neumí. Funkce spontánního rozštěpení při traumatu je zároveň funkcí přežití. Tento proces se děje v nevědomé psýché, nezávislé na vědomí (vědomá mysl). To je také důvod, proč takovýto člověk není ani později schopen začít znovu vědomě cítit. Pro nevědomí se nic nezměnilo, ono nevnímá, že od traumatizující události uběhlo třeba i dvacet let. V nevědomí neplyne čas lineárním způsobem, vše je svým způsobem stále přítomno. Když v nevědomí toto rozštěpení jednou nastalo, není v moci (ani dospělého) vědomí, vrátit se ke svým pocitům a začít znovu cítit, jakkoliv by to jeho okolí po něm mohlo vyžadovat, nebo mu v tomto směru dávalo „dobré rady", což se i nezřídka děje. Není dost dobře možné vrátit se vědomě k něčemu, co je uloženo v nevědomí, ani kdyby se o to člověk v „dobré vůli" snažil. Vědomím (myslí) nelze ovlivnit nevědomí. V tom spočívá často základní nepochopení rozdílu povah vědomí( běžného stavu mysli) a nevědomí. Nevědomí se jednoduše neřídí přáními vědomí - jakkoliv „správné a rozumné" se mohou tato přání i jevit- a jakkoliv se vědomí o to může i snažit. Nevědomí se řídí svými vlastními zákonitostmi a vědomí zde má jen velmi omezený vliv. Velmi rozšířený postoj „ vyřešit si své věci sám", je tímto zcela odsouzen k neúspěchu.Odhodlané jedince to ovšem vůbec neodradí od toho „pracovat" na svých problémech třeba i dvacet let bez sebemenší známky změny. Tady mohu z vlastní dlouholeté praxe jen potvrdit, že i pokročilé duchovní techniky zde selhávají a bez terapie se neobejdeme.

Pozor na slepý soucit

Do ranku úniku náleží také naivní, slepý soucit - přece „všechno a všechny musíme mít rádi." Soucítění ale není podporování zlého, Ježíš nepřinesl pouze pokoj, ale i meč, soucítění může být i drsné, když je třeba. Láska je soucitná a zdvořilá, ale nikoho nelituje. Když někdo upadne, soucítění ...vám pomůže říct: "Vstávej. Dokážeš to." Soucítění pramení z úcty a vychází z přesvědčení, že ostatní jsou dostatečně silní a inteligentní na to, aby činili svá vlastní rozhodnutí. (Miguel Ruiz)

Kromě citlivého srdce k soucitu totiž neodmyslitelně náleží i rozlišující moudrost. Nastavení druhé tváře není v každé situaci nejvhodnější řešení. Když už si bereme za příklad křesťanskou tradici, připomeňme si obraz, kdy Ježíš zuřivě vyhání z chrámu penězoměnce. Rozhodně to není snadné téma s jednoznačným návodem na správný postup. Bude záležet vždy na konkrétní situaci.

Pokračujeme-li dále v popisu pastí a děr na duchovní cestě, je to často nevyvážený rozvoj složek osobnosti. Nezřídka jsme intelektuálně (po zhltání nesčetných knih, přednášek a moudrých debat v čajovnách či hospodách) velice na výši, už v podstatě osvícení, ale naše emoční inteligence a též etické žití pokulhávají daleko za přemoudřelým egem. Ruku v ruce s tím jde často pocit, jak jsme již duchovně na výši, nás se ty „nízké" věci už netýkají, jsme mimo dualitu, morální standardy jsou jen jednou z iluzí a forem apod. Takže stručně shrnuto, ocitáme se na suché akademické půdě, bez realizace  a schopnosti prožití nabytých znalostí v praxi, a mnohdy nemáme ani kontakt se svým nitrem, jen s hlavou.

V podstatě se dá říci, kde je spiritualita, hrozí, spiritual bypassing.  Odborněji se doslova jedná o duchovní, spirituální překlenutí, přemostění. Naše mentální a emoční krajina není rovná plocha. Je členitá, u někoho více, u jiného méně, ale najdeme zde jak hory se širým výhledem tak hluboká údolí, kam ani sluneční paprsky nedopadají. V těchto přehlubokých údolích žijí či spíše živoří prapodivné postavy. Skryté v jeskyních či pod hladinou temné vody. Jsou to zosobnění našich dávných traumat, potlačených, protože přece neslušných představ, pocitů, v propastech vzniklých po nepřítomném otci či matce létají démoni nejistoty, strachu, nepřijetí. Tato temná zákoutí, vzniklá často jako dětské reakce na náročné, bolestivé situace, jsou nyní obvykle zatarasena velkými kameny, někdy dokonce takřka zabetonována. Jsou to často místa, o kterých ani nevíme či nechceme vědět. Za svou poutí za světlem, vyšším vědomím, čistou myslí, mystickým spojením s bohem, kosmickou energií, je napůl nevědomky nezřídka raději překleneme, přemostíme. Divné, temné, zvrácené, hněvivé aspekty nás samých se moc nehodí do krámu. Ano, někteří mluvíme o transformaci svých temných stránek, ale zda tak skutečně činíme, je velmi diskutabilní. Můžeme roky a roky kráčet duchovní cestou, aniž bychom kdy do tohoto hlubokého údolí vůbec pořádně vkročili. Ovšem pokud to neuděláme my, existence sama nás nezřídka donutí k sestupu do podsvětí. A nebývá to zkušenost, kterou bychom přivítali s otevřenou náručí a zařadili do své sbírky spirituálních otevření a satori. Přesně naopak se může jednat o velice děsivé, temné, náročné období, kdy se rozpadáme a vědomí se dostává na samou hranici zdravého rozumu, někdy až za ni.  Nazýváme tento čas temnou nocí duše, psychospirituální krizí, jazykem  jungovské psychologie dochází k aktivaci stínových složek osobnosti, mocné síly, prazákladní energie zvané archetypy, se v tento čas prohání naším vědomím, skládačka naší osobnosti se chvěje, praská, hroutí se jako domeček z karet. Nejedná se většinou o mystické povznášející světelné zážitky, v nichž se naše já rozpouští v blažené kosmické jednotě. Existence ukazuje hledači absolutna, že má i svou temnou, zvrácenou, šílenou, destruktivní stránku. A je to stránka i nás samých.

Rozhodně ne u každého musí tato fáze proběhnout takto dramaticky či nemusí třeba proběhnout vůbec. Je to velmi individuální, nepředvídatelné stejně jako je nepředvídatelná a neuchopitelná celá cesta ducha. Nyní v rámci spirituálního přemostění si jej uvádíme, protože podhodnocení či nepřijímání vlastních negativit, temných stránek osobnosti, vyhýbání se starým šrámům, traumatům, bolestem či životním nárokům je jednou z jeho nejčastějších forem. Na naši omluvu, která nám ale před zákonem vesmíru příliš nepomůže, řekněme, že tak většinou nečiníme vědomě, naše snaha a úsilí o poznání, vnitřní rozvoj jsou většinou ryzí a upřímné. Ale neznalost zákona neomlouvá.

Na západ od našich hranic jsou pasti duchovna lépe známé, přece jen rozvoj spirituality je spojen s jejím boomem v 60. letech a k nám se dostal v podstatě se třicetiletým zpožděním. Toto zpoždění způsobuje, že jsme možná častěji dost naivní v očekáváních velkých výsledků. Možná je to i přirozená součást vývoje, určitá fáze, která ovšem může přetrvávat dlouhou dobu než si uvědomíme určité uvíznutí, zanedbání.

Víme, že sebepoznání nepřináší automaticky klid a pohodu. Často právě naopak, otevře, rozvíří kaly, rány, temnoty - tedy pokud je opravdové. Není to ozdůbka a příjemné, romantické téma pro čajovny a festivaly, šminka na naší masce, náš pečlivě vytvořený sebe obraz velice duchovních bytostí. Toto může být důvod, proč spousta lidí hledí na duchovní scénu s despektem. Správně totiž vyciťují, že mnoha z nás slouží spíše jako útěk od bolavého sebe a od života na zemi. Není to mluvení o nepodmíněné lásce, zatímco v reálném životě city potlačujeme, protože nás bolí, pálí, ochromují. Spíše než co jiného jde o setkávání se s celostí sebe sama, různými aspekty bytí, i s bolestivými šrámy, nedokonalostmi, divnými pocity, strachem, úzkostí, hněvem, závistí.

Opravdovost, přijetí, vnitřní poctivost

Pokud se najdeme, tedy uvědomíme, v zajetí duchovního bypassu, na útěku před sebou v domnění, že právě k sobě jdeme, na cestě k transcendování a rozpuštění ega, když pořádně žádné nemáme, v zářných výšinách klidu a jednoty bez reálného uzemnění a kontaktu s životem, svým tělem a udusanými dětskými pocity, jsou často mnohem vhodnější přístupy psychoterapeutické než čistě meditativní. Ideálně s podporou terapeuta, který má vhled a zkušenost s oběma typy vnitřní práce. Není to žádná hanba, jedná se naopak o velké uvědomění a možnost skutečného posunu na vnitřní cestě. Jaké je hlavní motto, které má charakterizovat tuto fázi procitnutí? Opravdovost, přijetí, vnitřní poctivost.

Hovoříme-li o duchovním člověku, rozhodně se ztotožňuji s názorem, že ho nepoznáme podle toho, kolik stavů vědomí ovládá, s kolika světelnými bytostmi je v kontaktu, kolik stoupenců ho uctívá nebo snad podle toho, že je v trvalé meditaci uzavřen do temné klášterní komůrky kdesi v horách, stran veškerého dění usilujíc o vlastní spásu. Vpravdě duchovní člověk se prokáže teprve svým každodenním životem, neprezentuje sám sebe jako dokonalého. Duchovnost nespočívá v "úletu" do jiných světů, nýbrž v tom, že načerpané duchovní poznání a sílu dosažené vlastním hlubokým prožitkem předává člověk dále - lidem, světu, celé Zemi.

Na druhou stranu opačným problémem je ryze materiální pohled na svět.

Častým zdrojem duševních problémů je potlačená sexualita," prohlásil Sigmund Freud začátkem minulého století. O sto let později, kdy vstupujeme do věku Vodnáře, se ukazuje, že ještě dalším zdrojem duševních problémů je potlačená spiritualita. Čistě materiální rozumový pohled vede k dalšímu extrému. Pěstování pouze rozumové složky vede jak je nejvíce patrno v ekonomicky nejvyspělejších zemích, k velmi zúženému, povrchnímu, konzumně-plýtvavému, bezcitnému a sobeckému přístupu k životu, neberoucímu ohled na nic a nikoho. Je to určitá daň za tento nutný vývoj.

Naší úlohou však nyní je nalézt vědomě cestu zpět ke svému srdci. Vyváženým spojením rozumu a srdce se máme šanci stát  plnohodnotnou součástí nás obklopujícího světa, který bychom měli poznávat ve vší jeho mnohostrannosti a vícevrstevnatosti. Stojíme všichni na velikém rozcestí a na rozhodnutí každého z nás záleží, kam se budeme ubírat; zda bude postupovat náš pád do bezduchého konzumního materialismu, nebo budeme ulétávat do bezbřehé a pohlcující sféry svých citů a nebo se rozhodneme pro vědomý, zodpovědný a vyvážený přístup ke svému životu. Naším úkolem je stát na vlastních nohou a samostatně jít i s vědomím toho, že můžeme upadnout a rozbít si nos.

Že záleží vskutku na každém z nás dokládají i slova slovinského autora Marka Pogačnika z úvodu knihy Systémy Země a síla Kristova: "Vývoj člověka dnes dospěl k rozhodujícímu bodu obratu. Jde o budoucnost lidstva a Země; ta závisí na tom, zda člověk rozpozná svou rozhodující roli v evoluci vědomí Země. Člověku připadl onen jedinečný úkol, aby překonal tisíciletí starou propast mezi nebem a zemí, mezi duchem a hmotou. Nebe a země chtějí být v procesu zrodu člověka sjednoceny".

Člověk je spirituální bytost

Lidská bytost je ve své podstatě nesmrtelný duch, který sem na svět přišel odjinud jako cizinec na misi. Aby ji mohl v pozemském prostředí plnit, vtělil se do hrubohmotného pozemského těla, které je spojnicí s materiálním světem.. Až jednou mise skončí, cizinec se vrátí tam, odkud přišel, kdežto domorodec tady zůstane a rozpadne se v prach.

 

Na závěr si dovolím vložit , jak byl definován Bůh podle nejnovějších poznatků kvantové fyziky a její supergravitační teorie.
Zní doslova takto:"Existuje sjednocené pole energií, naprosto vyvážené, samo se sebou stojící ve střídavém vztahu. Pole čisté inteligence, které samo ze sebe zrozuje všechny síly a veškerou materii universa, to znamená veškerou hmotu vesmíru a tím tvoří základ veškerého bytí."

Kvantová a relativistická fyzika prokázala, že podstatou hmoty je prázdnota a že všechny hranice ve vesmíru jsou iluzorní. Dnes víme, že to, co se jeví jako oddělené pevné objekty je vlastně zhuštěním dynamického spojujícího energetického pole. Tento objev je v přímém rozporu se „suchopárným vnímáním" světa a připomíná hindský koncept maya, a kabalistické pojetí boha, metafyzického principu schopného vytvářet přesvědčivé obrazy materiálního světa.

Příliv těchto vzrušujících nových informací začal s uvědoměním si hlubokých filosofických důsledků kvantové a relativistické fyziky, které navždy změnily naše porozumění fyzické realitě. Ohromující sbližování mezi světonázorem moderní fyziky a východních duchovních filosofií, nastíněné již v práci Alberta Einsteina, Nielse Bohra, Wernera Heisenberga, Erwina Schroedingera a jiných, došla k plnému vyjádření v průkopnické knize Fritjofa Capry, Tao fyziky.

Konečné rozhodnutí co chceme vnímat, jak prožijeme život a své poslání je každém z nás.

Zdroj některých pasáží v tomto článku: Rob Preece: Moudrost nedokonalosti. Proces individuace v životě buddhisty. Nakladatelství DharmaGaia , Prof. MUDr. Stanislav Grof : Kosmická hra, R.Žižlavský, Doktorka.cz, Spiritual bypass - nástrahy a pasti duchovní cesty, MUDr. Pavel Špaténka: Utajená síla, C.G.Jung - Výbor s díla

Tento text může být kopírován pouze v nezkrácené podobě pouze s uvedením www.blazkova.net jako zdroje

---

Kalendář akcí

Všechny akce ...

tvorba www stránek Liberec: jezek-web.com