Jana A. Blažková

  • Rodinné konstelace
  • Hypnoterapie, Kineziologie
  • Focusing
  • Hlubinná terapie
  • Bachovy esence
  • Kurzy Reiki, meditace
  • Prožitkové semináře

 

"Namísto abyste si stěžovali na temno,
je lepší rozsvítit světlo"
(Konfucius)

 

Bratří Čapků 652/26
400 01 Ústí nad Labem

nebo

Saratovská 37
Praha - Strašnice

Mobil: 604 775 719
Telefon: 475 604 245
E-mail: blazkovaj@volny.cz

 

 

Blažková Jana - Alternativní medicína a léčitelé psychologicke poradny - idatabaze.czLéčitelé a alternativní medicína - idatabaze.cz

Najdete nás na Facebooku

facebook-icon.png

Důležité

Je možné, že se mi nedovoláte, neboť při práci vypínám telefony. Zareaguji na Vámi zaslanou sms tím, že Vás prozvoním, až budu opět dostupná. Nebo napište e-mail, odpovím Vám co nejdříve. Na sms zprávy neodpovídám. Děkuji za pochopení! :-)

Aktuality

28.09. 2018

Traumata ztracená a nalezená

Traumata ztracená a nalezená

Minulost není nikdy mrtvá. Ani to není minulost. William Faulkner, Requiem za jeptišku

Dobře zdokumentovaný znak traumatu, který mnoho lidí zná, je naše neschopnost vyjádřit se k tomu, co se nám děje. Nejen, že ztratíme slova, ale něco se také stane s naší pamětí. Během traumatické události se naše myšlenkové pochody rozsypou a zpřehází takovým způsobem, že už nejsme schopni rozpoznat, že dané vzpomínky patří k původní události. Místo toho jsou části vzpomínky, rozptýlené jako obrazy, tělesné vjemy a slova, uloženy v našem nevědomí a můžou být později aktivovány čímkoliv, co i vzdáleně připomíná původní zkušenost. Jakmile jsou aktivovány, je to jakoby bylo zmáčknuto neviditelné tlačítko „přetočit zpět“ a to způsobí, že znovu prožijeme aspekty původního traumatu v našich každodenních životech. Nevědomě bychom mohli najít sami sebe v pozici, kdy reagujeme na určité lidi, události nebo situace starými, známými způsoby, které jsou ozvěnami minulosti.

Sigmund Freud popsal tento vzorec před více než 100 lety. Rekonstrukce traumatu nebo „nutkání k opakování“, jak to Freud označil, je pokus nevědomí znovu přehrát, co nebylo dořešeno, abychom to tentokrát mohli udělat „správně“. Toto pohnutí znovu zažít minulost, pocházející z nevědomí, by mohlo být jedním z fungujících mechanizmů, kdy rodiny opakují nevyřešená traumata v budoucích generacích.

Freudův současník Carl Jung také věřil, že to, co zůstává v nevědomí, se nerozpustí, ale spíše se znovu vynoří v našem životě jako osud. „Vše, co se neobjeví jako Vědomí, „ řekl, „se vrací jako Osud.“ Jinými slovy máme sklon opakovat nevědomé vzorce do té doby, než je přeneseneme na světlo vědomí. Jung i Freud zaznamenali, že cokoliv těžce zpracovatelného se neztratí samo, ale spíše se uloží v našem nevědomí.

Freud i Jung oba pozorovali, jak se části v minulosti zablokovaných nebo potlačených životních zkušeností vynořují ve slovech, gestech a chování jejich pacientů. V dalších desetiletích terapeuti nacházeli vodítka jako přeřeknutí, vzorce události nebo snové obrazy jako poslíčky vnášející světlo do slovy nepopsatelných a hlavou neuchopitelných oblastí života jejich klientů.

Pokroky poslední doby v technologii zobrazování dovolily vědcům rozuzlit funkce mozku a těla, které „selhávají“ nebo se rozsypou během zdrcujících příhod. Bessel van der Kolk je holandský psychiatr známý pro svůj výzkum postraumatického stresu. Vysvětluje, že během traumatu se centra projevu zavřou, to udělá mediální prefrontální mozková kůra, část mozku, která zodpovídá za prožívání přítomného okamžiku. Popisuje „němou hrůzu“ traumatu jako zkušenost, kdy člověk „ztratí slova“, jako běžně se vyskytující jev, když jsou spojení v mozku, která mají funkci zapamatování zablokovány během ohrožení nebo nebezpečí. „Když lidé znovu prožijí jejich traumatické zkušenosti,“ říká, „přední laloky jsou poškozeny a za následek to má, že mají lidé problém přemýšlet a mluvit. Už nejsou schopni komunikovat ani se sebou, ani s druhými o tom, co se přesně děje.“

Ale pořád, vše není tiché: slova, obrazy a impulzy, ta část, která je spojena s traumatickou událostíse znovu objeví, aby vytvořila tajný jazyk našeho utrpení, které si s sebou neseme. Nic není ztraceno. Kousky byly jen přesměrovány.

Objevující se trendy v psychoterapii se nyní začínají dívat za traumata jednotlivců a zahrnují traumatické události v rodině a společenskou historii jako součást celého obrazu. Tragédie, které se liší v typu a intenzitě – jako je opuštění, sebevražda nebo válka nebo předčasná smrt dítěte, rodiče, sourozence – může poslat šokové vlny stavu ohrožení, které se kaskádovitě přelévají z jedné generace na druhou.

Nedávné výzkumy na poli buněčné biologie, neurobiologie, epigenetiky a vývojové psychologie zdůrazňují důležitost prozkoumání posledních aspoň tří generací rodinné historie, aby bylo možné porozumět mechanizmu za vzorci traumatu a utrpení, které se opakují.

Následující příběh je jasným příkladem. Když jsem poprvé potkal Jesse, nespal v noci po více, než 1 rok. Jeho nespavost byla evidentní z jeho tmavých kruhů pod očima, ale prázdnota jeho pohledu naznačovala, že půjde o hlubší příběh. Ačkoliv mu bylo teprve dvacet, Jesse vypadal aspoň o deset let starší. Zanořil se do mého gauče, protože jeho nohy už jen sotva unesly jeho váhu.

Jesse mi vysvětloval, že byl předtím vrcholovým atletem a student se samými jedničkami, ale jeho stálá nespavost způsobila sestupnou spirálu deprese a zoufalství. Výsledkem bylo, že odešel ze školy, musel nechat propadnout baseballové stipendium, na jehož získání dělal velmi tvrdě. Zoufale vyhledával pomoc, aby dostal svůj život zpátky do svých kolejí. Za poslední rok byl u tří lékařů, dvou psychologů, na spánkové klinice a u lékaře, který pracuje s přírodními metodami. Ani jeden z nich, řečeno monotónně, nebyl schopen nabídnout žádný vhled nebo pomoc. Jesse, s pohledem upřeným hlavně na podlahu, když sdílel svůj příběh, mi řekl, že je na konci svého provazu.

Když jsem se zeptal, jestli ho napadá, co mohlo odstartovat jeho nespavost, potřepal hlavou. Spánek byl pro Jesse vždycky snadný. Pak, jednu noc po jeho devatenáctých narozeninách se najednou probudil ve 3:30 ráno. Mrznul zimou, třásl se a nebyl schopen se zahřát, ať se snažil, jak chtěl. Po třech hodinách a mnohých přikrývkách k tomu byl Jesse stále plně vzhůru. Nejen, že mu byla zima a byl unavený, ale prožíval ještě zvláštní strach, který nezažil nikdy předtím, strach, že by se něco strašného mohlo stát, pokud by znovu usnul. Pokud půjdu spát, už nikdy se neprobudím. Pokaždé, když cítil, že odpadává do spánku, jeho strach ho vrhnul zpět do jeho bdělosti. Tento vzorec se opakoval další noc a ještě noc poté. Brzy se stala nespavost každonočním utrpením. Jesse věděl, že je jeho strach iracionální, ale cítíl se bezmocný to zastavit.

Když Jesse mluvil, pozorně jsem poslouchal. Co u mě vystupovalo byl jeden neobvyklý detail – bylo mu extrémně zima, řekl, že „mrznul“, když se vrátíme k prvnímu vyprávění. Začal jsem to s Jessem prozkoukávat a zeptal jsem se, jestli někdo na jakékoliv straně jeho rodiny zažil trauma, které zahrnovalo, že je někomu „zima“, že někdo „spí“ nebo že je někomu „devatenáct“.

Jesse odhalil, že jeho matka mu nedávno řekla o tragické smrti staršího bratra jeho otce – strýce, o kterém nikdy nevěděl, že měl. Strýc Colin měl 19 let, když zmrznul k smrti, když kontroloval elektrické vedení v bouři severně od Yellowknife v severozápadních teritoriích Kanady. Stopy ve sněhu ukázaly, že zápasil s tím, aby vydržel. Nakonec byl nalezen obličejem ve sněhu ve vánici, kdy upadl do bezvědomí z podchlazení. Jeho smrt byla tak tragická ztráta, že o něm rodina už nikdy nemluvila. Teď o tři desetiletí později – Jesse nevědomě znovuprožíval aspekty Colinovy smrti – specificky hrůzu z upadnutí do bezvědomí. Pro Colina puštění znamenalo smrt. Pro Jesse usnutí muselo znamenat to stejné.

Propojení s příběhem byl pro Jesse bod obratu. Jak pochopil, že nespavost má své kořeny v příběhu, který se odehrál před třiceti lety, měl konečně vysvětlení svého strachu z usnutí. Proces léčení mohl začít. S nástroji, které se Jesse při naší práci naučil, které budou podrobněji popsány dále v této knize, se byl schopen vymotat z traumatu, protrpěným jeho strýcem, kterého nikdy nepotkal, ale jehož prožitek hrůzy si vzal nevědomě za svůj vlastní. Nejen, že Jesse cítil vysvobození z těžké mlhy nespavosti, ale získal i větší propojení se svou rodinou, přítomností a minulostí.

Při pokusu vysvětlit příběhy jako je ten Jessův, jsou nyní vědci schopni identifikovat biologické záložky – důkaz, že traumata se můžou a přesouvají se z jedné generace na druhou. Rachel Yehuda, profesorka psychiatrie a vědy zkoumající neurony na Mount Sinai of Medicine v New Yorku, je jedna ze světově vedoucích expertů na postraumatický stres a je skutečná průkopnice ve svém oboru. V mnohých studiích zkoumala Yehuda neurobiologii posttraumatické stresové poruchy, PTSD (z angl. Post Traumatic Stress Disorder) u lidí, kteří přežili Holokaust a u jejich dětí. Její výzkum především kortizolu (stresový hormon, který našemu tělu pomáhá vrátit se po prožitém traumatu do normálního stavu) a jeho působení na mozkové fuknce přineslo revoluci v pochopení a léčení PTSD v celosvětovém měřítku. (Lidé s PTSD znovuprožívají pocity a rozruch, které jsou spojené s traumatem nehledě na to, že trauma proběhlo v minulosti. Symptomy zahrnují depresi, úzkost, otupělost, nespavost, noční můry, myšlenkovou vystrašenost a stav, kdy se člověk snadno poleká nebo je „na hraně.“)

Yehuda a její tým zjistili, že děti lidí, kteří přežili Holokaust, kteří měli PTSD se narodily s nízkou hladinou kortizolu, která byla podobná jako u jejich rodičů, což je předurčovalo k znovuprožití PTSD symptomů předešlé generace. Její objev nízkých hladin kortizolu u lidí, kteří prožili akutní traumatickou událost bylo vyvracováno, protože šel proti dlouho držené představě, že stres je spojen s vysokými hladinami kortizolu. Specificky v případech chronické PTSD, produkce kortizolu může být potlačena, což přispívá k nízkým hladinám při měření jak u těch, co přežili, tak u jejich dětí.

Yehuda objevila, že podobně nízké úrovně kortizolu mají váleční veteráni, stejně jako těhotné matky, které byly vystaveny útokům ve World Trade Centre. Nejen, že ve své studii zjistila, že ti, co přežili produkovali méně kortizolu, typický rys, který můžou přenést na své děti, zaznamenala také, že několik psychických poruch spojených se stresem, které zahrnují PTSD, symdrom chronické bolesti, chronický únavový syndrom, jsou spojeny s nízkou hladinou kortizolu v krvi. Zajímavé také je, že 50 až 70 procent pacientů s PTSD se shodují s kritérii vážné deprese nebo jiných poruch nálad a úzkostí.

Yehudin výzkum ukazuje, že vy nebo já máme třikrát tak větší šanci prožít symptomy PTSD, pokud jeden z našich rodičů měl PTSD a jako výsledek máme skony k tomu, abychom trpěli depresí nebo úzkostí. Věří, že tento typ generativní PTSD je spíše zděděn, než vyvolán tím, že jsme byli vystaveni příběhům utrpení svých rodičů. Yehuda byla jeden z prvních výzkumnic, které poukázaly na to, jak potomci těch, co přežili trauma nesou psychické a emocionální symptomy traumatu, které přímo nezažili.

To byl případ Gretchen. Po letech na antidepresivech, navštěvování terapeutických skupin a sezení a po mnohých kognitivních pokusech, které měly vést ke zmírnění efektu stresu, se její symptomy deprese a úzkosti nezměnily.

Gretchen mi řekla, že už dál nechce žít. Kam až její pamět sahala, trpěla tak silnými emocemi, že sotva dokázala zpracovávat vlny v jejím těle. Gretchen byla několikrát přijata do psychiatrické léčebny, kde byla diagnostokována jako pacientka s bipolární poruchou s těžkými úzkostmi. Prášky jí přinesly lehkou úlevu, ale nikdy se nedotkly silného nutkání se zabít, které uvnitř ní stále žilo. Jako teenager se sebezraňovala tím, že se si pálila kůži zapáleným cigaretovým koncem. Teď v 39 letech už toho má Gretchen dost. Její deprese a úzkosti způsobily, že se nikdy nevdala, ani neměla děti. V překvapivě rozhodném tónu mi řekla, že plánuje spáchat sebevražbu, než bude mít další narozeniny.

Jak jsem poslouchal Gretchen, vnímal jsem silně, že v její rodinné historii musí být významné trauma. V takových případech mi přijde nevyhnutelné dát plnou pozornost slovům, která jsou vyslovována jako vodítka pro traumatické události podtrhující klientovy symptomy.

Když jsem se jí ptal jak se měla v úmyslu zabít, Gretchen řekla, že se chtěla vypařit. Jak nesrozumitelně by to mohlo většině znít, její plán byl doslova skočit do nádrže s roztavenou ocelí v továrně, kde její bratr pracoval. „Moje tělo se spálí na popel během sekund,“ řekla s pohledem upřeným přímo do mých očí, „ještě dřív, než se stihne dotknout dna.“

Byl jsem zasažen jejím nedostatkem emocí, jak mluvila. Ať to byl jakýkoliv pocit, který ležel za tím vším, zdál se být uvězněn hluboko uvnitř. Zároveň ta slova vypařit a spálit na popel ve mně řinčela. Tím, že jsem pracoval s tolika dětmi a vnoučaty, jejichž rodiny byly postiženy Holokaustem, naučil jsem se, aby mě jejich slova vedla. Chtěl jsem, aby mi Gretchen řekla víc.Zeptal jsem se, jestli někdo z její rodiny byl židovského původu nebo jestli byl nějak zapojen do Holokaustu. Gretchen začala říkat ne, ale pak se zastavila a vzpomněla si na příběh o její babičce. Narodila se do židovské rodiny v Polsku, ale konvertovala ke katolicismu, když v roce 1946 přijela do Spojených Států a vdala se za Gretcheniného dědečka. Dva roky předtím celá rodina její babičky zahynula v komorách v Auschwitzu. Byli doslova uplynováni – pohlceni jedovatými výpary- a spáleni na popel. Nikdo z přímé rodiny Gretchen nikdy nemluvil s její babičkou o válce nebo o osudu jejích sourozenců nebo jejích rodičů. Místo toho, jak je to časté u tak extrémních traumat, úplně to téma vypustili.

Gretchen věděla základní fakta o její rodinné historii, ale nikdy si to nespojila se svou vlastní úzkostí a depresí. Bylo mi jasné, že ta slova, která použila a pocity, které popisovala nepocházely od ní, ale ve skutečnosti pocházely od její babičky a rodiny, která přišla o své životy.Když jsem vysvětlil to spojení, Gretchen pozorně poslouchala. Její oči se rozšířily a tváře zrůžověly. Mohl jsem říct, že to co jsem říkal, rezonovalo. Poprvé měla Gretchen vysvětlení svého utrpení, které dávalo smysl.

Abych jí pomohl prohloubit její nové chápání, vyzval jsem ji k tomu, aby si představila, že stojí v botách své babičky, které reprezentoval pár pěnových, gumových stop, které jsem umístil na koberec do středu mé pracovny. Poprosil jsem ji, aby si představila, co asi mohla její babička prožívat poté, co ztratila své milované. Abych ji vzal o krok dál, požádal jsem ji, jestli by mohla doslova stát na těch stopách jako její babička a cítit pocity její babičky ve svém těle. Gretchen popsala zážitky neskutečné ztráty a žalu, osamocení a izolace. Také zažila hluboký pocit viny, který mnozí, co přežili, cítí. Pocit, když zůstanete naživu zatímco ostatní milovaní byli zabiti.Aby mohlo trauma proběhnout, je často velmi nápomocné, aby měl klient přímou zkušenost s pocity a vzruchy, které byly potopeny v těle. Když byla Gretchen schopna propojit se s těmito vzruchy, uvědomila si , že její přání se vypařit bylo hluboce spleteno s jejími ztracenými rodinnými příslušníky. Také si uvědomila, že na sebe převzala nějaký element babiččiny touhy zemřít. Když Gretchen zpracovala toto pochopení, uviděla příběh své rodiny v novém světle, její tělo začalo měknout, jako kdyby něco uvnitř ní bylo dlouho navinuto a teď se mohlo uvolnit.Jako s Jessem, Gretchenino poznání, že trauma leží pohřbeno v rodinné historii, o které se nemluví byl pouze první krok v léčivém procesu. Intelektuální pochopení jako takové zřídka stačí k tomu, aby došlo k trvalejší změně. Často musí být uvědomování si souvislostí doprovázeno hlubokou vnitřní zkušeností. Dále v knize prozkoumáme způsoby, kterými se léčivý proces plně integruje tak, že rány předchozích generací můžou být konečně uvolněny.

Nečekané rodinné dědictví

Chlapec může mít po dědečkovi dlouhé nohy a holka maminčin nos, ale Jesse zdědil strach svého strýce, že se už nikdy neprobudí a Gretchen nesla rodinnou historii z Holokaustu ve své depresi. Uvnitř obou byly části traumatu tak velkého, že nemohl být vyřešen v jedné generaci.

Pokud někteří členové naší rodiny prožili nesnesitelné trauma nebo trpěli enormní vinou nebo žalem, pocity můžou být zdrcující a můžou se vystupňovat až za práh toho, co je možné zvládnout nebo rozluštit. Je to lidská přirozenost; když je bolest příliš veliká, lidé se tomu chtějí vyhnout. Až když zablokujeme pocity, nevědomě brzdíme léčivý proces, který nás může vést k přirozenému uvolnění.Někdy je bolest utopena, až do té doby, než může najít cestu k vyjádření a vyřešení. To vyjádření je často k nalezení v generacích, které následují a může se znovu ukázat jako symptomy, které je složité vysvětlit. Pro Jesse se nepovolující zima a třes neobjevil, dokud nedosáhl věku svého strýce Colina, který umrzl k smrti. Gretchen nesla úzkostné zoufalství své babičky a nutkání se zabít od té doby, co si pamatuje. Tyto pocity se staly natolik součástí jejího života, že by nikdo nepochyboval, že nepochází od ní.V poslední době naše společnost nabízí mnoho podob, jak pomoci lidem jako je Jesse nebo Gretchen, kteří nesou zbytky zděděného rodinného traumatu. Typické je, že by mohli jít na konzultaci s lékařem, psychologem nebo psychoterapeutem a dostali by léky k užívání, terapii nebo někteří kombinaci obou. Ačkoliv tyto cesty mohou přinést nějakou úlevu, obecně nepřináší celkové řešení.

Ne všichni máme ve své rodinné historii traumata tak dramatická jako Gretchen nebo Jesse. Avšak události jako jsou smrt kojence, dítě, které je odloženo, ztráta něčího domova nebo dokonce utnutí pozornosti od naší mámy může mít za efekt zbortění stěn podpory a oslabení proudu lásky v naší rodině. S původem traumat v našem hledáčku, můžou být dlouho trvající rodinné vzorce konečně poslány k odpočinku. Je důležité poznamenat, že ne všechny efekty traumatu jsou negativní. V příští kapitole se naučíme o epigenetických změnách – chemických modifikacích, které se objevují v našich buňkách jako výsledek traumatické události.

Podle Rachel Yehudové, účel epigenetické změny je rozšířit rozsah způsobů, kterými můžeme reagovat ve stresových situacích, což je jak ona říká pozitivní věc. „S kým byste raději byli ve válečné zóně?“ ptá se. „S někým, kdo prožil podobnou nepřízeň osudu [a] ví, jak se bránit? Nebo s někým, kdo nikdy nemusel za nic bojovat?“ Když jednou pochopíme, co mají biologické změny ze stresu dělat, říká, „Můžeme vytvořit lepší způsob, jakým si vysvětlíme, jaké jsou naše schopnosti a potenciál.“ Pokud se na to podíváme tímto způsobem, traumata, která dědíme nebo zažijeme jako první můžou nejen zanechat odkaz krize, ale mohou také vykovat odkaz síly a pružnosti, které pocítí generace, které přijdou.

 

Autor: Mark Wolynn: Nezačalo to u tebe: Jak zděděné rodinné trauma tvaruje kým jsme

 


Rodinné konstelace

Semináře jsou pozváním pro každého, kdo se chce podívat na svou současnou životní situaci a najít řešení, či se osobně seznámit s metodou rodinných konstelací. Termíny naleznete v aktualitách a v menu u rodinných konstelací.

Kalendář akcí

12.12. 2018

OM CHANTING

Všechny akce ...
 
© 2011 - 2016 Jana A. Blažková